Rýmařovská fara

    Jednou z dominant historického jádra Rýmařova je fara. Patří k nejpůvodnějším a nejcennějším budovám a je kulturní památkou.

    Rýmařovská faraPřesto nacházíme o historii této budovy jen velmi málo informací, mnohdy navíc zkreslených tradovanými omyly. Zmínky v pramenech jsou stručné a dosud neproběhl podrobný stavebně-historický průzkum, který by o farní budově prozradil víc.
    Jisté je, že stavba tvořící společně s kostelem a školou hlavní body Školního, dříve Kostelního náměstí, nebyla sídlem fary vždy. Postavena byla v roce 1542, je tedy jedním z mála dokladů renesanční architektury u nás, avšak o existenci rýmařovské farnosti existuje první zmínka již z roku 1350. Kde však původní fara stála, není známo.
    Ani budova současné fary nebyla od počátku určena k církevním účelům. Renesanční stavba s typickou nárožní věží byla vystavěna ve zcela jiné souvislosti, o její původní určení se však vedou spory. Velká část německé a následně i české literatury totiž tvrdí, že budova byla postavena jako mincovna. Údaj však nepotvrzuje žádný hmotný doklad, tedy existence mincí, jež by se v Rýmařově razily, a proto jej autorská dvojice Jaromír Novák a Václav Štěpán, kteří zpracovali téma těžby drahých kovů na severní Moravě, pokládají jednoznačně za legendu.

    Podle dokladů, které předkládají, byl v roce výstavby budovy 1542 ustanoven královský horní soud v Rýmařově, pod jehož pravomoc spadaly doly u Horního Města a Staré Vsi. Soudce podléhal nejvyššímu mincmistrovi, byl zcela nezávislý na městu Rýmařov. Budova tedy zřejmě původně sloužila nikoliv jako mincovna, ale pro potřeby tohoto horního soudu. Ve jmenovaných dolech u Horního Města, Stříbrných Hor a také na Kamenné hoře u Staré Vsi a na Soukenné u Nové Vsi se v té době těžilo stříbro. To se mohlo podle soudu historika Jiřího Karla skladovat ve sklepení horního soudu, což případně přispělo k legendě o mincovně.
    Největší úspěchy v těžbě stříbra měly doly již za sebou, v 11. a 12. století, ale pokusy obnovit těžbu se opakovaly vytrvale i v následujících stoletích v souvislosti s provozem mincovny v Olomouci. Úpadek dolování nastal v polovině 16. století, avšak nikoliv z důvodu vyčerpání nerostných zdrojů, ale spíše kvůli přetrvávajícím sporům o podobu horního práva. Jejich řešením se zabývaly právě horní soudy.
    Podrobnosti o fungování horního soudu v Rýmařově nejsou známy, ani údaj, kdy byl úřad zrušen. Jako katolická fara se však budova horního soudu začala využívat teprve v následujícím století. Od poloviny 16. století až do roku 1625 vládlo na panství protestantské vyznání, jehož liturgii byl přizpůsoben i michaelský kostel. Po bitvě na Bílé hoře nicméně započala i na Rýmařovsku rekatolizace. Protireformační misie dorazila do odlehlé horské oblasti v roce 1625 a nahradila luteránského duchovního Tomáše Scholcze katolickým farářem Janem Schnurpfeilem. Ten odešel s malými úspěchy v roce 1639 do Huzové a ani jeho následovníci to neměli v kraji hluboce zakořeněného protestantismu snadné, zvláště za třicetileté války, během níž v okolí pobývala vojska luteránských Dánů a posléze kalvinistických Švédů. V roce 1642 měl prý farář s hrstkou katolíků před Švédy uprchnout do lesů. Švédové se přitom ani ke svým zdejším souvěrcům nechovali právě přátelsky, rabovali, vraždili a požadovali vysoké výpalné.
    Všeobecný příklon ke katolicismu nastal teprve v letech 1667 až 1668 při druhé jezuitské misii, kterou „podpořil" velký požár města v roce 1668. Pod dojmem této katastrofy a pohrůžek, že kacířské město přijde o svá práva, lidé nakonec konvertovali. Během třiceti let se Rýmařovsko stalo plně katolickým. S tím souvisí i výstavba nových kaplí - Růžencové kaple u michaelského kostela, špitální kaple sv. Josefa (již neexistující chrám na dnešním náměstí Svobody), přestavba kaple V Lipkách a vznik mariánského sloupu na náměstí.
    V téže době, kdy se prosazovalo katolictví, přežívaly ve válkou zpustošeném kraji mnohé pověry. Těch bylo zneužíváno při čarodějnických procesech, jimiž neblaze proslulo zvláště nedaleké Šumpersko. Jak známo, jednou z obětí zmanipulovaných inkvizičních procesů byl i tamní děkan Alois Kryštof Lautner, dříve působící na faře v Dolní Moravici, a málem se jí stal také jeho přítel, rýmařovský farář Jan František Pabst. Po vyřazení Lautnera se stal trnem v oku inkvizičního soudce Jindřicha Františka Bobliga a ten se jej pokusil odstranit. Pabsta však zachránilo varování přátel. Po Novém roce 1686 rezignoval na funkci děkana a uprchl (více viz např. v textu o kostele sv. Michaela).

    Rýmařovská fara je však spojena s řadou dalších zajímavých osobností. Po Pabstovi zde působil další odpůrce inkvizičních procesů, děkan Matyáš Eusebius Leander Schmidt. Ironií osudu to byl právě on, kdo do kraje de facto přivedl soudce Bobliga, neboť upozornil žerotínského hejtmana na žebračku Schuchovou, která při bohoslužbě vyplivla do šátku hostii. Zdánlivě nevinný incident vedl nakonec k hrůzným procesům, jejichž důsledků sám Schmidt trpce litoval.
    Děkan Schmidt je autorem prvního podrobného obrazu Rýmařova z roku 1693. Díky němu můžeme usuzovat, jak koncem 17. století vypadalo město včetně fary. Nárožní věž tehdy završovala o poznání zdobnější hlavice než dnes Zjednodušenou jehlanovitou helmici s korouhvičkou, jak ji známe dnes, najdeme na pohledu na Rýmařov z roku 1823. Tuto prostší podobu získala věž fary zřejmě po požáru v roce 1765. Při obnově vznikla také rokoková štuková výzdoba stropu sálu v patře, který slouží jako reprezentativní jednací místnost (původně snad pro zasedání horního soudu). O něco jednodušší štukovou výzdobu má strop dalšího, tzv. Modrého sálu. Podobně jako u jiných starších staveb nese interiér fary stopy různých slohů, z nejstaršího renesančního období se dochovaly zejména klenby v chodbách, naopak období klasicismu reprezentují empírová kamna v jednacím sále.
    Budova rýmařovské fary představuje nejen zajímavou architektonickou památku, ale také důležité centrum duchovního a společenského života města. Jsou s ní spojena jména mnoha kněží, část z nich, především německých, najdeme i na portrétech zdobících chodbu v patře. Z českých jmenujme např. faráře Jana Jeřábka, který v tehdy německé farnosti působil na konci 19. století, kněze a slavistu Vojtěcha Tkadlčíka, jenž byl do Rýmařova umístěn v letech 1950 až 1951 jako administrátor, nebo jeho nástupce ThDr.Františka Vaňáka, pozdějšího olomouckého arcibiskupa, který působil na Rýmařovsku 38 let a zasloužil se o záchranu a obnovu řady církevních památek, především kaple V Lipkách.

    (Literatura: Bartoš, Jos. a kol. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960. Ostrava, 1974; Hájek, V. (Národní památkový ústav Ostrava). MPZ Rýmařov - Hodnotící list nemovitosti, vč. pozemku a zeleně na pozemku (Fara a dvůr), Ostrava 2008; Karel, J. Těžký život Jana Františka Pabsta. Rýmařovský horizont 10/2005, s. 14; Karel, J. Bobligův případ Pabst. Rýmařovský horizont 11/2005, s. 16; Novák, J. - Štěpán, V. Horní města na severní Moravě. Severní Morava, sv. 54, 1987, s. 37-43; Novák, J. - Štěpán, V. Rozvoj a úpadek stříbrných dolů na rabštejnském panství u Horního Města od roku 1489 do roku 1553. Časopis Slezského muzea, série B, 37-1988, s. 36-50; Pinkava, V. Unčovský a Rýmařovský okres, Brno 1922.)

    Podle článku Zdenky Přikrylové (ZN: Historie jednoho domu, Rýmařovská fara, Rýmařovský horizont 05/2009, SVČ Rýmařov) zpracoval M. Marek

     

    Rýmařovsko