Kostel sv. Michaela v Rýmařově

    Římskokatolický farní kostel sv. Michala stojí v severní části historického jádra města, na hraně svahu k Podolskému potoku.
    Kostel sv. MichaelaVznik kostela nesporně souvisí se založením města Rýmařova nejpozději v 70. (60.) letech 13. století. Poloha kostela odpovídá dobovým zvyklostem, je umístěn na významném a a nejlépe bráněném úseku města, na pahorku nad prudkým svahem. Je otázkou, zda v prvních letech nesloužil jako svatostánek kostel dřevěný. Zcela jistě již kostel stál v první polovině 14. století, neboť z uvedeného období pochází závažná písemná zpráva - v olomouckém kapitolním nekrologiu (seznamu jmen zemřelých osob)Zobrazení kostela sv. Michaela se uvádí záznam odkazu rýmařovského faráře Raduše (Radusche, Rodosia či Rodusia). K úpravám nesporně starší stavby kostela došlo na počátku 15. století v návaznosti na válečné zničení města v souvislosti s akcí zemské hotovosti proti Pročkovi z Vildeberka, zástavce rabštejnského panství, který zneužil válečných sporů mezi moravskými markrabaty ke krutému sebeobohacování. Další osudy kostela již nejsou v 15. století nikde zachyceny, teprve v roce 1503 se objevuje jméno dalšího faráře Petra.

    První ze série požárů, které v rámci zničujících požárů města postihovaly i kostel, se uvádí k roku 1559 a další k roku 1561. Přibližnou podobu kostela v té době přináší Fabriciova mapa Moravy z roku 1569 a obdobně další jeho mapa z roku 1575 (Pavel Fabricius (1519-1589), matematik, astronom, botanik a osobní lékař rakouského císaře Maxmiliána II. Pavel Fabricius  se zajímal také o kartografii a roku 1569 vydal první mapu Moravy). Kostel je vyobrazen jako jednoduchá halová stavba se stanovou střechou  a nevysokou spíše hranolovou věží zakrytou jednoduchou jehlancovitou hlavicí.

    Rok 1555 přinesl na Rýmařovsko závažné náboženské změny směrem k protestantství. Zhledem ke značně převažujícímu množství luteránů ve městě i na panství  (pod správou Šimona Edera ze Štiavnice) byl katolíkům kostel odebrán i s farou a fara se stává sídlem protestantských pastorů. Změna víry znamenala pohromu i pro vnitřní inventář svatyně - luteráni patrně zlikvidovali vše, co nestačily zničit časté požáry - plastiky, deskové obrazy a snad i oltář. Období přežila donedávna polychromovaná dřevořezba Anny Samotřetí, ta však byla ukradena v 70. letech z kaple V Lipkách. Na faře se vystřídala řada vzdělaných osobností. V roce 1609 při bujných oslavách sv. Michala vznikl v domě pekaře Nikla Kunschera požár, který vzápětí zasáhl a zcela zničil celé město i kostel. Bezprostředně po požáru došlo s významnou pomocí Ondřeje Hoffmanna k obnově kostela, jež mu vtiskla renesanční rysy. Byla zřízena zvonice, původní gotická věž byla opatřena dřevěnou pavlačí a helmicí se čtyřmi věžičkami v rozích. Štíhlá gotická okna byla zčásti zazděna.

    V roce 1625 přichází první vlna rekatolizace, fara byla vrácena katolické církvi a ustanoven farář, který rovněž  převzal kostel. V roce 1626 přicházejí na Rýmařovsko dánské oddíly, městská hotovost se přidává k souvěrcům a s nimi dobývá Sovinec a obléhá Šternberk a katolíci s nemnoha katolíky utíkají do lesů. Rekatolizace však pokračuje a evangelíci po roce 1628 odcházejí. Nejkrutější období pro město a jeho obyvatele nastává po příchodu luteránských Švédů pod vedením generála Torstensona v roce 1642, katolíci znovu i s farářem hledají spásu v útěku. Válečné hrůzy a nejistota zanechaly za sebou způli spálené a zcela vydrancované město uprostřed nepředstavitelné chudoby tělesné a duchovní. Znovu bují dávno pozapomenuté pověry o čarodějnicích, vampýrech a vlkodlacích. Jen díky moudrosti a odvaze městské elity, vrchnosti a také duchovních nezasáhly město ani čarodějnické procesy ani hořící hranice (narozdíl od Břidličné, Vajglova a Ryžoviště).

    V noci 27. května 1668 začal při rozmařilých slavnostech opět děsivý požár a vedle téměř celého města vyhořel i kostel, kde se dokonce roztavily i tři bronzové zvony. Po požáru zůstaly stát je tři holé zdi a jejich zbytky. Při opravě kostela došlo k mnohým změnám, byla upravena i věž, nebyla obnovena pavlač a původní členitá helmice byla nahrazena čtyřbokým jehlancem (věž měla výšku asi 47 - 50,5 m). Nově byl zařízen interiér kostela.

    Těsně před požárem kostela se stal farářem v Rýmařově odvážný duchovní Jan František Pabst, který v rodném Jeseníku jako chlapec prožil hrůznou tragédii své matky, jež byla obžalována v prvním masovém čarodějnickém procesu na severní Moravě a upálena. Těžkým pomluvám musela čelit i jeho sestra. Jan František Pabst byl nejdříve ustanoven na faru v Horním Městě, odtud byla ale vyštván nenávistí tajných luteránů a 8. května 1668 se stal správcem rýmařovské farnosti. S plnou energií se pustil do obnovy zničeného chrámu, V Rýmařově si dokázal vytvořit přátelské vztahy k řadě významných měšťanů i důvěru farníků. Na počátku jeho pastorační práce došlo v Rýmařově k několika pokusům žalob z čarodějnictví. Ale vzdělaný rychtář Tobiáš Siegel dokázal uvést věci na pravou míru. Mezitím ale začaly odporné čarodějnické procesy na Šumpersku. Došlo k obžalobě Pabstova přítele Kryštofa Aloise Lautnera statečně vzdorujícího krutému nátlaku zrůdného Jindřicha Františka Bobliga z Edelštatu (Zlatých Hor), stařeckého vůdce tribunálu. Kněží a blízcí přátele Pabsta a Lautnera, velkolosinský farář König a sobotínský Matouš Leander Eusebius Schmidt se po vyslechnutí odsouzených žen spolu s rapotínským kaplanem Lachnitem obrátili 9. září 1680 k vystrašenému biskupovi olomouckému s protestem a vysvětlením, jakými způsoby Bobligovi pacholci vynucovali přiznání obžalovaných žen. Tím nejspíše zabránili tomu, aby byl vydán tribunálu i statečný rýmařovský odpůrce procesů Jan Pabst. Obžalované ženy byly nelidským mučením nuceny k nesmyslným výpovědím o účasti na čarodějnických rituálech na Petrových kamenech  a „udávat" Bobligem plánované další oběti procesů . A tak ženy „vypovídaly" také o tom, že viděly faráře Pabsta v kruhu čarodějnic, ďáblů a umrlců. Jan Pabst však naštěstí nebezpečí záhy zaregistroval. Napsal biskupovi Karlu z Liechtenštejna důstojný a rozhodný dopis žádající spravedlnost a odsouzení procesů, dalšími listy se obrátil na biskupova sekretáře. Odpovědi se však nedočkal a tak, když se kruh obvinění takřka uzavřel a přítel děkan Lautner zemřel na hranici v září 1685, pokoušel se ještě znovu oblomit biskupa, aby se svým vlivem u císařského dvora snažil o zastavení procesů,. Avšak ani tehdy si biskup netroufl vstoupit do zápasu s všemocným tribunálem., a tak se Pabst musel rozhodnout mezi jistou smrtí a životem psance. Za pomoci purkmistra a dalších městských činitelů prodal  své pozemky, poslal viceděkanovi přípis, kterým se vzdal své funkce a kolem Nového roku 1686 uprchl do Wildrungu na Nisku a na koni se vydal na jih, minul Olomouc a  dal se na jižní Moravu a tam se ukryl. V poslední chvíli, protože již 15. ledna požádal vyšetřující komise šumperského tribunálu biskupa o vydání zatykače na Jana Pabsta. Ještě jednou unikl o vlásek zatčení, když navštívil svého strýce faráře Konráda Bapsta v Drnholci, pak ale veškeré stopy po statečném farářovi mizí a o jeho dalším osudu není nic známo.

    V roce 1686 se po Pabstovi stal rýmařovským farářem Matouš L. E. Schmidt, rovněž odpůrce procesů., ne však tak aktivní jako jeho předchůdce. Díky jemu známe podobu města i kostela v té době, a to z jeho popisu a zejména ze zobrazení města (vedutě) z roku 1693. Za jeho působení olomoucký biskup Karel z Liechtenštejna v roce 1681 ustanovil ochráncem města archanděla Michaela a tomuto patronovi byl zasvěcen i kostel.

    Pro potřeby Růžencového bratrstva, které usilovalo o šíření používání růžence při modlitbách byla v roce 1688 vybudována na levé straně kostelní haly prostá barokní Růžencová kaple. Kaple až do dnešních dnů nedoznala vážnějších změn a spolu s oltářem a tribunou patří k nejpůvodnějším částem chrámu. Oltářní olejomalba s postavami Panny Marie, svatého Dominika a svaté Kateřiny Sienské je dílem významného rodáka z Janovic Jana Kryštofa Handka asi z roku 1725. Handkův je též obraz po pravé straně kaple a zobrazuje poprsí nejvýznamnějšího českého barokního světce Jana Nepomuckého. Celá kaple je vzácně jednotným barokním prostorem stylově velmi čistým a hodnotným, také obrazy patří k nejcennějším z celé výbavy farního kostela.

    Ještě v době faráře  Pabsta probíhaly ve městě ohromné oslavy v souvislosti s přenesením ostatků sv. Hilária z Říma. Rýmařované považovali světce za svého krajana z Janovic a byla mu vždy v Rýmařově prokazována velká úcta, dokonce i část dnešní Bartákovy ulice se nazývala Hilaristrasse. (Pozn. autora: O původu této zcela absurdní „víry" Rýmařovanů není nic známo, Sv. Hilarius z Poitiers (dnešní Francie), biskup a učitel církve, byl významným latinsky píšícím teologem 4. století.)

    Jedna z velkolepých slavností se konala 12. srpna 1683, z Janovic šel mohutný průvod provázený ranami z mušket, na náměstí hráli divadlo jezuitští seminaristé  z Olomouce, kolem stolů plných občerstvení zdarma pro všechny se procházelo vyšňořené panstvo, v kostele se sloužilo slavnostní Te Deum. Projevem mariánského kultu a stálých obav z nekončících morů byla postavení umělecky velmi cenného morového sloupu s dokonalou raně barokní sochou Panny Marie Immaculaty olomouckého sochaře F. Leblose na náměstí. Ve stejné době byla postavena i kaple sv. Josefa při městském špitále na dnešním náměstí Svobody (zbořená v 50. letech 20. století).

    Již na konci 17. století ztratil svou funkci michaelský hřbitov u kostela a přesunul se do místa dnešního Střediska volného času. V letech 1711-15 byla v místě starší hrázděné kaple zřízena kaple Nanebevzetí Panny Marie (V Lipkách).

    Poslední katastrofou, která dosud postihla chrám, byl patrně nejničivější požár města od roku 1405, ke kterému došlo 3. dubna 1790 a který způsobil, že doslova celé město včetně hospodářských budov lehlo popelem. Kostel sice vyhořel, ale škody byly ve srovnání s předchozími tragediemi nesrovnatelně menší. Klenutí je možno považovat z větší části za původní a patrně i Růžencová kaple požáru odolala, včetně prací J. K. Handka. Náprava poškozených částí vedla k řadě adaptací v duchu klasicismu a historizujících slohů (nejčastěji s novorenesančními prvky). Je namístě konstatovat, že tehdejší úpravy dokázaly skvěle sjednotit stavební prvky, štuky, plastiky i dřevěné součásti do vzácně jednotného uměleckého výrazu. Úpravy byly dokončeny až v roce 1818 zrestaurováním kostelní věže do dnešní podoby. Od té doby již nebyl kostel významněji dotčen stavební činností.

    F135a-Interiér kostela sv. Michaela -P1030009a_2F135b-Interiér kostela sv. Michaela. P1030013_2F135c-Interiér kostela sv. Michaela. P1030022_2F135d-Interiér kostela sv. Michaela. P1030038a_2

    ThDr. František VaňákK významným osobnostem spojeným s farním kostelem sv. Michaela nesporně patří ThDr. František Vaňák, který byl v roce 1951 z politických důvodů přeložen z Olomouce do pohraničí a jmenován administrátorem a farářem v Rýmařově a ve Staré Vsi. Dne 26. července 1989 získal hodnost papežského administrátora olomoucké diecéze s titulem biskupa a v  témže roce byl Svatým Otcem Janem Pavlem II. ustanoven arcibiskupem a metropolitou moravským. Zasloužil se o obnovu moravské církve a otevřel teologickou cyrilo- metodějskou fakultu při Univerzitě Palackého v Olomouci. Mons. ThDr. František Vaňák byl pravým duchovním otcem věřících a získal si důvěru širokého okolí. Zemřel v roce 1991.

     Podle interního tisku Městského Muzea v Rýmařově (Karel, Jiří; Schneider, Herbert: Farní chrám sv. archanděla Michaela v Rýmařově, Rýmařov 1995) zpracoval M. Marek

     

    Rýmařovsko