Oproti jiným českým revírům je počet archivních pramenů přímo dokumentujících hornictví v Jeseníkách poměrně malý a odpovídá rozsahu prací vedených v 16. století. Velmi důležitou složkou báňsko-historického výzkumu je dokumentace pozůstatků důlních prací – hmotných pramenů a jejich konfrontace s historickými údaji.

    Chudý horský kraj s drsným podnebím v okolí Rýmařova neměl svým prvním osadníkům příliš co nabídnout. Není proto divu, že k trvalému osídlení zde došlo poměrně pozdě a bylo to nerostné bohatství, které motivovalo kolonizaci v průběhu 13. století. Mezi nejstarší osady zde náleží Ruda, která se v dochovaných česky psaných listinách sice uvádí až v r. 1348, avšak zdejší doly na stříbro byly nesporně staršího data a lze je klást na počátek 13. století. Také podle početných zachovaných pomístních názvů z hornické terminologie české i německé vyplývá, že kutání, těžby a zpracování kovů bylo důležitým motivem kolonizace.

    Doly v okolí tzv. hornoměstské zatáčky východně od Skal (Hangenstein) byly zaznamenány již na historické mapě Moravy J. A. Komenského z roku 1624. V prostoru nazývaném Pittenwlad (původně snad Bittenwald - vyprošený les) probíhala intenzivní těžba železných rud až do roku 1880. Ložisko submarinně-exhalačních železných rud jako součást tzv. příkontaktního pruhu železných rud typu Lahn-Dill devonského stáří mezi Rešovem a Edrovicemi, je sledovatelné v délce 900 m; příčnými poruchami je rozčleněno do tří segmentů. Ložisko má čočkovitý vývoj, mocnost poloh dosahuje až 4 m. Těžené rudní polohy obsahovaly poměrně kvalitní železnou rudu s převahou hematitu (krevele) s kovnatostí od 24 do 55 % Fe. Ložisko je rozfáráno až do hloubek 60 - 100 m pod povrchem. Nejdéle provozovaným dolem byl „Johannes Nepomucenus" založený v polovině 17. století.

    Mezi údolím Podolského potoka na severu a Hornomoravským úvalem na jihu se ve středověku těžily stříbrné rudy u Břevence, Rudy, Horního města, Stříbrných Hor a Staré Vsi. Stříbro se získávalo ze stříbronosného galenitu (PbS), v menší míře z nepodstatně zastoupeného tetraedritu (Cu3 SbS3-4 ), proustitu (Ag3 AsS3 ), popř. ryzího stříbra. Při geologickém průzkumu prováděném v 50. letech tohoto století bylo prokázáno, že historicky těžené stříbro je jen jednou z užitkových složek v sulfidických rudách s převahou pyritu (FeS2 ), sfaleritu (ZnS) a galenitu (PbS) a že tělesa sulfidických rud značně přesahují hloubku 60 m dosaženou starou těžbou. Prostor se středověkými dobývkami na stříbro (místy i s významnějším podílem zlata) ve výše vymezeném prostoru je označován jako hornoměstský rudní revír.

    Rudní revír Malá Morávka je jedním z nejstarších dochovaných důkazů o hornické činnosti na území severní Moravy a nejrozsáhlejším železnorudným revírem Jesenicka. Nachází se zde kolem 100 opuštěných dolů. Těžba probíhala v území mezi obcemi Karlov, Malá Morávka, Karlova Studánka, Podlesí, Rudná pod Pradědem o ploše cca 10 km2. Hlavní část dolů, nyní označovaná jako Malá Morávka - sever, se nachází ssz. od obce Malá Morávka v Hrubém Jeseníku na svazích Javorového vrchu (1024m) s dílčí kótou Kosov (pův. něm. název Urlichberg, česky také Čekov) a Kopřivné (Am Schneeweg). Doly začínají západně od silnice Malá Morávka - Hvězda - Karlova Studánka přibližně v místech, kde Bělokamenný potok protéká pod silnicí od SZ k JV a táhnou se v sv.-jz. pruhu, končícím severozápadně od Malé Morávky. V dobách největšího rozmachu těžby byla tato oblast známá pod  německými názvy Urlich, Schindelwinkel (později se oba revíry uvádějí jako Urlich) a Schneeweg. Výskyty rud pokračují přes kótu Javorový vrch (1024 m) směrem na Malou Morávku a Karlov. Od Malé Morávky pokračují k jihu a jihovýchodu až po Dolní Moravici.

    Naleziště rud barevných kovů na východních až jihovýchodních svazích vrcholu Soukenná (1 022 m n. m.), cca 1,5 km severozápadně od sz. okraje Nové Vsi (část obce Dolní Moravice), v nadmořské výšce nad 800 m n. m. Rozsáhlý důlní komplex na ploše cca 500 x 400 m, rozfáraný do hloubky 100 m je největším historickým dolem na stříbronosný galenit na severní Moravě. Hlavní etapa dolování spadá do období před rokem 1500 n. l. I když z té doby je jen velmi málo historických zpráv, o úsilí starých horníků nejlépe svědčí rozsah důlních prací a dědičná štola (štola odvádějící vodu z nejnižších částí těženého ložiska) dlouhá 620 m, která podsedá ložisko v hloubce 92 m.

    Andělskohorský rudní revír je z historického pohledu jedním z nejstarších dochovaných důkazů o hornické činnosti na území severní Moravy a zahrnuje pozůstatky zejména po těžbě zlata. Historie dolování na tomto území sahá prokazatelně do doby cca 1 500 let před n.l.

    Andělskohorský rudní revír se nachází na východním okraji Hrubého Jeseníku mezi obcemi Karlova Studánka, Ludvíkov, Vrbno p. Pradědem, Andělská Hora a Stará Rudná. Jedná se o revír s rozlohou cca 30 km 2. Centrum těžby bylo zejména v okolí obce Suchá Rudná.

    Součástí Jiříkova byla malá osada Hutov (Hutdörfel) situovaná asi 1,5 km severně od obce Jiříkov, v pramenné oblasti Těchanovského potoka. Jméno zřejmě pochází z pomístního názvu lesní tratě Huttig, která vedla mezi Jiříkovem a Veveřím, odvozeného od pojmu Huttung (= pastvina), či přímo z tohoto druhého názvu (osada vznikla na obecní pastvině). O založení Hutova nejsou přímé zprávy, Jiří Karel pokládá za pravděpodobné, že vznikla teprve v 18. století.

    Opuštěný stěnový kamenolom na pokrývačskou břidlici se nachází ve svahu na západní straně silnice č. 449 z Valšovského Dolu do Rýmařova, na jižním okraji osady Ondřejov (obec Rýmařov), asi 850 m 1 km jižně od kapličky v osadě Ondřejov (obec Rýmařov). Lom s velkou haldou odpadního materiálu je přístupný přímo ze silnice krátkou příjezdovou komunikací. V odkryvu jsou zastiženy sedimenty andělskohorských vrstev, které se vyznačují rytmickým střídáním několika horninových typů, jež se zákonitě opakují v rytmech nebo cyklech o mocnosti několika dm až metrů. Rytmy se skládají ze slepenců, drob a břidlic s nápadnou převahou břidlic nad hrubšími klastickými členy.

    Rýmařovsko