Rudní revír Malá Morávka

    Rudní revír Malá Morávka je jedním z nejstarších dochovaných důkazů o hornické činnosti na území severní Moravy a nejrozsáhlejším železnorudným revírem Jesenicka. Nachází se zde kolem 100 opuštěných dolů. Těžba probíhala v území mezi obcemi Karlov, Malá Morávka, Karlova Studánka, Podlesí, Rudná pod Pradědem o ploše cca 10 km2. Hlavní část dolů, nyní označovaná jako Malá Morávka - sever, se nachází ssz. od obce Malá Morávka v Hrubém Jeseníku na svazích Javorového vrchu (1024m) s dílčí kótou Kosov (pův. něm. název Urlichberg, česky také Čekov) a Kopřivné (Am Schneeweg). Doly začínají západně od silnice Malá Morávka - Hvězda - Karlova Studánka přibližně v místech, kde Bělokamenný potok protéká pod silnicí od SZ k JV a táhnou se v sv.-jz. pruhu, končícím severozápadně od Malé Morávky. V dobách největšího rozmachu těžby byla tato oblast známá pod  německými názvy Urlich, Schindelwinkel (později se oba revíry uvádějí jako Urlich) a Schneeweg. Výskyty rud pokračují přes kótu Javorový vrch (1024 m) směrem na Malou Morávku a Karlov. Od Malé Morávky pokračují k jihu a jihovýchodu až po Dolní Moravici.

    Oblast dolů je přístupná ze sv. svahu lesní asfaltovou cestou, tzv. Jelení stezkou, jz. část asfaltovou lesní cestou začínající nedaleko penzionu Mlýn v Malé Morávce, vrstevnicovou asfaltovou cestou po úbočí Kopřivné a úvozovou cestou ve vrcholové oblasti Kopřivné, kdysi využívanou na svážení rudy, dřeva a uhlí z milířů sáněmi (tzv. Schneeweg), po níž dnes vede žlutě značená turistická cesta. Asfaltkami vedou cyklostezky a lyžařské tratě.

    Celé mapované území je poddolované historickými doly na železnou rudu, vytěžených nejdřív povrchově a posléze prohloubených jámami s chodbami do nižších pater. Na Javorovém vrchu je již většina otevřených dobývek v dosahu turistických cest oplocená nebo zajištěná mříží. V oblasti Kopřivné zajištění chybí.

    Vulkanosedimentární komplex devonského stáří, lemující jádro a vnitřní obal desenské jednotky je označován jako vrbenská skupina. Jejím bazálním členem jsou drakovské kvarcity. Sporné je zařazení podložních fylitů, které mají pravděpodobně tektonický původ. Nad drakovskými kvarcity se střídají souvrství převážně sedimentárních hornin, tvořených různými typy fylitů, často grafitických, s vložkami zelených břidlic a převážně vulkanických hornin, zastoupených jak bazickými, tak kyselými deriváty. Převažují původně ryolitové až andezitové horniny, jejich tufy, tufity a keratofyrové  horniny, jako reprezentant kyselého vulkanismu, který je nositelem polymetalického zrudnění. S horninami bazického vulkanismu jsou spojovány výskyty železorudných rud, řazených k typu Lahn-Dill. Jednotlivá souvrství jsou tektonicky a vrásově znásobena. Celá sedimentace je ukončena polohou heřmanovických vápenců, po nichž následuje již kulmská flyšová sedimentace, reprezentovaná andělskohorskými vrstvami.

    Podle Skácela se v prostoru vyskytují dva hlavní typy železných rud typu Lahn-Dill:

    1. zrnité páskované rudy magnetiticko-křemen-karbonátické (magnetit s křemen-karbonátovou hlušinou)
    2. lité hematitické rudy s lokálními polohami tmavošedých metasilicitů (jaspilitů)

    Oba typy se vyskytují společně, v nepravidelných, tektonikou rozposunovaných pásmech (2 až 3 pásma vedle sebe, následkem tektoniky kulisovitě se překrývající, sv-jz směru. Horniny jsou intenzívně provrásněné a ruda je vyhnětena do strmých čočkovitých těles nepravidelných tvarů, v minulosti dosahujících mocnosti až 8 m. Magnetitová ruda je litá až jemnozrnná, mocnosti snad až několik dm, častěji však tvoří žilky a závalky kolem 1-5 cm.

    Historie dolování

    Archeologický průzkum na území obce Malá Morávka a v jejím bezprostředním okolí prokázal na 3 lokalitách osídlení kolem soutoku Moravice a Bělokamenného potoka přibližně od poloviny 14. stol. Dle charakteru dobývek, rozestupu jam a profilů chodeb lze usuzovat na těžbu železných rud v 16. stol., v připovrchových částech dolů nelze vyloučit ani dřívější těžbu. V tomto období železo nebylo středem pozornosti a písemné zmínky o jeho těžbě se zachovaly jen výjimečně.  Prvním záznamem o osídlení obce Malá Morávka je pravděpodobně vyobrazení tří „mlýnů"- snad hamrů na železo (Puschmil, Bretmil an der Mor), v místech dnešní obce na mapě bruntálského panství r. 1579. Vesnice dosud neměla jméno a nevedla k ní žádná přístupová cesta.  První zmínky o železářství pocházejí z r. 1618, kdy oblast Malé Morávky patřila pánům z Vrbna. V té době zde byly 4 železnorudné cechy.

    V červenci r. 1621 přešla Malá Morávka do vlastnictví Řádu německých rytířů  jako konfiskát po Bílé Hoře. Z tohoto období je již známá lokalizace železáren na soutoku Moravice a Bělokamenného potoka. Pod vedením ŘNR se železářská výroba modernizovala, staré dýmačky byly rušeny a započalo se s výstavbou vysoké pece. Roku 1622 zřídil velmistr Řádu, arcivévoda Karel, slévárnu dělových koulí v dolní slévárně, která stála pod dnešním nádražím. Pracovaly zde 2 vysoké pece. Hutě se staly zbrojovkou císařské armády (výroba dělových koulí, mušket, opevňovacích zařízení  etc.).  V r. 1640 byla zřízena drátovna.

    Kolem r. 1680 se pracovalo na 8 hlubinných a 1 povrchovém dole.

    V r. 1780 bylo mezi Malou Morávkou a Ludvíkovem v provozu 25 dolů a jam  Počátkem 19. stol. zde těžilo 22 dolů.Ve Wortgottes se těžilo jámou 50 m hlubokou, jdoucí na štolu délky 500 m. Vedlejší jáma Sarkander byla hluboká 20 m.

    Důlní podnikání zasáhla po r. 1835 vleklá krize způsobená špatnou politikou rakousko-uherského státu

    V r. 1866 se přidaly i válečné potíže. Dělníci byli odvedeni k vojsku, omezila se nákladní doprava a následkem nepřátelské invaze se rozšířily epidemie. Pro hornictví byl citelný zejména nedostatek střelného prachu. V letech 1870 - 1890 dle statistických zpráv zde bylo 17 jam o celkové hloubce 441 m (průměrně 32,4 m) a 9 štol o celkové délce 3812 m (průměrně  423,5 m dlouhých). Ještě v r. 1874 zde pracovalo kolem 50 horníků. O dva roky byly však doly, neposkytující zisk, uzavřeny a zůstali zde jen 3 horníci na údržbu dolů.

    V 50 letech minulého století byla Geologickým průzkumem v Rýmařově zkoumána část rudního revíru nacházející se na sv. svahu Javorového vrchu. Byla vymáhána „hlavní štola" a „dobývka" (Simon- Juda), vrtným průzkumem bylo ověřeno směrné pokračování ložiska, které bylo nalezeno při zmáhání starých důlních prací. Po výpočtu zásob se zde již další práce neprováděly a ložisko nebylo těženo.

    Opuštěné doly jsou zimovištěm netopýrů evropského významu. Území spadá pod CHKO Jeseníky a území zimovišť netopýrů je  přírodní památkou. Chráněn je rozsáhlá soustava podzemních prostor bývalého rudného dolu Šimon a Juda. Celý systém chodeb a šachet měří okolo 600 m.

    V roce 2006 pracovnice Průvodcovské a informační kanceláře PINKA v Jeseníku RNDr. Viera Večeřová prováděla podrobné mapování železnorudných dolů v Malé Morávce pro účely databáze Geofondu. Po prostudování historických zpráv bylo v terénu  zaznamenáno a popsáno celkem 96 důlních děl v oblasti Javorového vrchu a Kopřivné. Bylo konstatováno, že z celkového počtu je 74 těch děl, která jsou zajištěna proti vstupu do podzemí nebo ohrazena nebo která nejsou nebezpečná, ale také 10 děl, u kterých hrozí akutní nebezpečí propadnutí apod. a 12 potenciálně nebezpečných.

    Je opravdu namístě zdůraznit, že podzemí zde skrývá neobyčejné množství chodeb a vytěžených prostor, tzn. významných nepřirozených narušení skalního masívu, která mohou způsobit zřícení stropů a propadnutí horninového nadloží, a to samozřejmě i tam, kde dosud na povrchu nelze žádné významné projevy poddolování pozorovat.  Návštěvy tohoto území mohou být proto spojena s jistým nebezpečím a zejména nebezpečné by bylo pokoušet se vniknout do podzemních prostor z různých otvorů a propadlin, které se na povrchu terénu mohou objevit.

    Podle zprávy o výsledcích mapování historických dolů na železo (17. - 19. stol.) a ověření jejich povrchových projevů (stav v II. pol. r. 2006) Malá Morávka - sever, Javorový vrch, Kopřivná, RNDr. Viera Večeřová, PINKA, Průvodcovská a informační kancelář, Jeseník, 2006 zpracoval M. Marek

     

    Rýmařovsko