Sídla rabštejnských či janovických pánů, jejich tvůrci a stavebníci: Rabštejn

    Opomineme o pár let starší Strálek, který nevznikl na rýmařovském panství, ale na sousedním biskupském zboží těchanovském, později sovineckém a nemohl tedy přes nevelkou vzdálenost (2 km) od města a ještě menší od Ondřejova vykonávat správu Rýmařovska. Teorie o rabštejnsko-stráleckém panství, jež je možno zaznamenat v poslední době, jsou asi jen nepodloženou a umělou konstrukcí než faktickým závěr. Správní celek, který by zahrnul všechny tři hrady (Rabštejn, Rýmařov, Strálek) nelze nijak prokázat a patrně nikdy neexistoval.

    Velkou záhadu představuje ruina hradu neznámého jména i původu, která leží vysoko nad soutokem Huntavy a Tvrdkovského potoka naproti ostrým skaliskům Sovích skal dostupných přes úzce zaříznuté údolí. Zřícenina leží na území rabštejnského panství, ale bohužel nejsme schopni stanovit jejich vztahy. Pokud není starší, uvažuje se totiž už o polovině 13. století, což není vyloučeno, je jakýmsi souběžcem Strálku, který postavil Kravař Beneš ze Štítiny na tehdy sousedním biskupském panství v osmdesátých letech 13. století.

    Sídla rabštejnských či janovických pánů, jejich tvůrci a stavebníci: Hrádek

    V posledních třech článcích jsme se si připomněli osudy nešťastného janovického zámku ve 20. století, jež nesporně souvisí s těžkými osudy posledních majitelů, poškozovaných bez jejich přičinění a v různé míře téměř všemi našimi režimy dvacátého i jedenadvacátého století. Nyní se však vraťme, abychom prošli dlouhou historii center správy té části Rýmařovska, jež se do roku 1849 nazývalo rabštejnským, janovickým a někdy též rýmařovským panstvím, a doplňme dosavadní informace o zcela nové.

    Ondřejovská kaple a hrad Strálek

    V dalším pokračování seriálu o méně známých historických památkách Rýmařovska, v němž jsme dosud zmapovali především církevní stavby Hornoměstska a Tvrdkovska, přiblížili si historii kostelů v Albrechticích u Rýmařova, Ryžovišti a Lomnici, a také projevy kultu Jana Nepomuckého a Panny Marie v našem regionu, tentokrát zamíříme do Ondřejova - do obce, která pro Rýmařovany představuje počátek důležité dopravní tepny, spojující naše město s Dlouhou Loučkou a celou Hanou, a zároveň vstupní bránu do romantické krajiny Stráleckého údolí, obklopeného prudce svažitými kopci s četnými skalisky a hlubokými lesy. Historickou dominantu tohoto území představuje zřícenina hradu Strálku, k církevním památkám kraje přispívá Ondřejov především malou, teprve stoletou kaplí zasvěcenou sv. Anně.

    Janovická tvrz Petra ze Žerotína a rýmařovský Vysoký dům Ederů ze Štiavnice

    Pozdně gotickou tvrz, nové správní centrum panství, vybudoval v Janovicích někdy mezi lety 1520 - 1530 (ROUBIC-KOUŘIL) tehdejší zástavní pán Petr ze Žerotína, bohatý vlastník rozsáhlého šumperského zboží. Tvrzení místních kronikářů o předcházejícím sídle z roku 1480 se písemnými prameny nepodařilo prokázat. Také archeologický výzkum, který proběhl roku 1996 sice v nevelkém prostoru nejdéle užívané části zámku v souvislosti s pokládáním telefonního kabelu firmy Telecom, nedokázal přes nalezené archaické tvary kachlů, přes veškerou pečlivost a snahu, zajistit aspoň jediný doklad, který by bylo možno datovat do 15. století či dokonce dříve. Všechny důkazy jen potvrzují teorii archivářů a historiků Kouřila a Roubice.

    K dalším závažnějším stavebním proměnám janovické tvrze tedy došlo až v poslední čtvrtině 16. století, když panství získal do dědičného držení vzdělaný renesanční velmož Ferdinand Hoffmann z Grünbüchlu, dvořan a osobní přítel Rudolfa II., za 31 858 zlatých. President dvorské komory, finanční kouzelník i velikán ve srovnání s dnešními nejúspěšnějšími ministry financí nejbohatších zemí, však patřil přes ohromné zásluhy o pokladnice tří následujících habsburských panovníků a jejich věrný poddaný jen k tolerovaným luteránům. Po nástupu mladých dravých katolíků byl ode dvora vytlačen a zatrpklý se stáhl na své horské panství na Janovicku. Před ztrátou postavení na císařském dvoře byl vázán svou funkcí na Prahu či její blízké okolí.

    Teprve poslední Hoffmann Wolfgang Bedřich (1631- 1664) se mohl po letech proseb a trapných pří ujmout svého majetku teprve v padesátých letech, když souhlasil s konversí ke katolictví, a tím své zboží nakonec uhájil, bohužel již nakrátko. Také on měl eminentní zájem, aby janovické sídlo sloužilo nadále jako stálé centrum moci janovické linie rodu, a proto po uklidnění situace a patrně zacelení těžkých ran způsobených válkou, rozhodl pro rozsáhlé úpravy zámku. Nejprve nechal zbudovat v letech 1656-1658 rondel, tj. kruhovou kapli. Kdo zámeckou kapli navrhl a postavil, rovněž nevíme. Avšak proti domněnce Roubice a Kouřila, že by jejím pozůstatkem mohla být dnešní čtvercová oddací síň s původním renesanční klenutím (Cínový sál), je téměř vyloučené, pravděpodobnější je, že se jednalo o izolovanou stavbu mimo zámecký palác, avšak v jeho blízkosti (viz Wischerova mapa, levá část zobrazeného zámku). Rozhodnout by mohl výhradně plošný archeologický průzkum, neboť dokumentace se opět nezachovala. Raně barokní přestavbu zahájil po smluvní dohodě s Wolfgangem Bedřichem italský stavitel původem z istrijské rodiny naturalizovaný na Moravě (ROUBIC, KOUŘIL) Alessandro Cannevalo (Caneval, Canavalli) roku 1663.

    Sňatkem ovdovělé Marie Arnoštky přešlo panství roku 1721 do vlastnictví jilemnických hrabat Harrachů, a zámek tak nyní zůstával vedlejším sídlem rodu. Navzdory tomu zahájil Ferdinand Bonaventura Harrach (1708-78) zásadní přestavbu zámku. Už jeho otec Alois (1669-1742) uzavřel roku 1740 smlouvu o přístavbě janovického zámku s Gottfriedem Weisserem, který pak zahájil práce. Uvádělo se, že proběhla až v letech 1763 - 1765 (ROUBIC, KOUŘIL, SPURNÝ, PLAČEK) v pozdně barokním slohu, ale po výzkumu Ferdinandova zámku v Náměšti na Hané (tzv. Horní zámek) se Mag. phil. Petra Pěšková z Vídeňské university právem domnívá, že bude nejspíše nutno dataci značně korigovat a posunout Weisserovo působení blíže k datu dohody o přestavbě či přístavbě (tj. rozšíření) janovického zámku, tj. už do čtyřicátých a stěží počátku padesátých let 18. století. Nebylo by totiž ani příliš logické uzavřít stavební smlouvu třiadvacet let před její realizací.

    Rýmařovsko