Janovická tvrz a rýmařovský Vysoký dům

    Janovická tvrz Petra ze Žerotína a rýmařovský Vysoký dům Ederů ze Štiavnice

    Pozdně gotickou tvrz, nové správní centrum panství, vybudoval v Janovicích někdy mezi lety 1520 - 1530 (ROUBIC-KOUŘIL) tehdejší zástavní pán Petr ze Žerotína, bohatý vlastník rozsáhlého šumperského zboží. Tvrzení místních kronikářů o předcházejícím sídle z roku 1480 se písemnými prameny nepodařilo prokázat. Také archeologický výzkum, který proběhl roku 1996 sice v nevelkém prostoru nejdéle užívané části zámku v souvislosti s pokládáním telefonního kabelu firmy Telecom, nedokázal přes nalezené archaické tvary kachlů, přes veškerou pečlivost a snahu, zajistit aspoň jediný doklad, který by bylo možno datovat do 15. století či dokonce dříve. Všechny důkazy jen potvrzují teorii archivářů a historiků Kouřila a Roubice.

    Z doby počátku zámku se nejspíše zachovala jen část přízemí s věží. Dodnes lze identifikovat klenby s jemnými hřebínky a nejspíše původní je též Cínový sál, nyní obřadní síň, který v sobě spojuje doznívající gotiku s malebností štuků nastupujícího renesančního manýrismu, tedy období, jež lze klást v našich končinách zvláště u církevních staveb ještě do počátku 17. století. Také věž prozradila v horním prostoru, kde je umístěn masivní hodinový stroj, že ji postavili z hrázděného zdiva, tzn., že pevný základ tvoří trámová konstrukce, jež byla následně vyzděna.
    Asi nepříliš velká stavba sloužila jen k občasnému pobytu zástavní vrchnosti v souvislosti se správou panství, ovšem nelze vyloučit ani období honů. Dočasní majitelé pochopitelně neměli zájem o výraznější přestavby tvrze, třebaže lze u některých z nich vystopovat snahu změnit dočasné držení v dědičné. Panovník a zvláště dobrodružný Rudolf II. však neměl zájem zbavit se území, které slibovalo lákavou možnost dobývat drahé kovy. Podle mínění uvedených autorů, ale též po informacích, jež poskytl archeologický výzkum, lze říci, že se jednalo o vodní tvrz na mírném kopečku čnícím nad bažinatou záplavovou nivou Podolského potoka.
    Za další důkaz nejstaršího období se považují pozdně gotické (?) sklepy (ROUBIC-KOUŘIL), ovšem zde po srovnání s jinými lokalitami nelze vynést jednoznačný soud. Sklepy s valenou klenbou mohou být i podstatně starší či mladší. Na druhé straně je renesanční díl stavby jediný podsklepen a stěží si představit kopání sklepa pod masivním objektem, ačkoli ani to nelze zcela vyloučit. Vzhled původní stavby neznáme a dostatek informací by asi nepřinesl ani rozsáhlejší stavební průzkum. Janovickou tvrz dokládá naposledy ještě kupní smlouva z roku 1583, ale jedná se již o její závěrečnou fázi před přestavbou na renesanční zámek.
    F347-Výřez z veduty s Vysokým domemŠimon Eder ze Štiavnice (1552 - 1556), který získal panství jen „na dva životy"(tj. pro sebe a syna, nikoli vnuka), začal přesto budovat jako svou rezidenci Vysoký dům v Rýmařově, vně tehdy už příliš těsného prostoru města, uvězněného v krunýři městských hradeb. Dům stával s dalšími objekty hospodářského účelu na Bartákově ulici (kdysi Hohenhausgasse - ulice U Vysokého domu), vpravo přes ulici od bývalé kravatárny v místech zanedbaného jednoposchoďového domu s výraznou mansardovou střechou, jak si vzpomenou starší z nás. Ten byl později „vybydlen" a zbořen. Ustoupil moderním činžovním domům z osmdesátých let minulého století.
    Vznosný dvouposchoďový městský palác se tyčil nad ostatní zástavbou strmou sedlovou střechou, zdobenou na obou stranách stupňovitými štíty tvaru cimbuří, a na něj navazovaly další budovy určené patrně k hospodářským účelům, jak je vidět na Schmidtově vedutě města z roku 1693. Avšak již na mapě z roku 1747 nalezneme jen torzo objektů se staroněmeckým názvem Hoche Haus, ale zatím ještě celý palác, který byl výjimečný nejen výškou, ale i délkou stavby. Podle nálezů bílé modře zdobené kameniny s častými girlandami a soustřednými linkami nelze vyloučit nějakou výraznější formu existence budov v panské enklávě městského katastru ještě na přelomu 18. a 19. století v místech uzavřeného objektu Hedvy na Bartákově. Dnes je již prostor natolik změněn moderní zástavbou, že si již těžko představit rozmáchlé panské sídlo obklopené zdí a dál jen lukami s proplétajícími se vodními náhony několika mlýnů a jednotlivými stromy.
    Podruhé od 13. století a bohužel již nakrátko se vrátila správa panství do města. Jednalo se nesporně o stavbu nákladnou, a lze tedy soudit, že měli Ederové oprávněnou naději usadit se zde natrvalo. Skutečně lze pozorovat i za Šimonových nástupců nápadné úsilí přesvědčit panovníka či dvorní úředníky, aby zástavu prodloužili o „další život", a postupně tak získat celé panství do dědičného držení. Důvod byl jasný. Ederové k nám přišli jako významní báňští podnikatelé a v době, kdy se ujali císařského majetku, získali spolu s dalšími zájemci hluboké přesvědčení o slibných rudných zásobách naší části Jeseníků. Starší důlní oblasti Jihlavska a Kutnohorska se už totiž vyčerpaly nebo postupně vyčerpávaly a na území monarchie nezbýval momentálně dostatek míst, kde by mohli Ederové prosadit své ambice, a pokud ano, pak již byly všechny výnosné podíly obsazeny, viz šlikovské Jáchymovsko a další. Pokusy Ederů však nepadly, jak jsme již zmínili, na úrodnou půdu a císař Rudolf II. zůstal k prosbám zástavníků hluchý stejně jako opatrná královská komora. Nelze vyloučit, že za mlčením císaře stál dvorský oblíbenec a sám prezident královské komory Ferdinand Hoffmann z Grünbüchlu, který panství nakonec získal do dědičného držení přes odpor řady dalších panovníkových rádců roku 1583.
    Vnuk Šimona, poslední mužský příslušník rodu Vavřinec (1572 - 1583), se však na Rýmařovsku udržel, když využil roku 1575 hospodářské potíže Boskoviců a koupil do dědičného držení jejich panství sovinecké od Jana z Boskovic a Černé hory. Na krátkou dobu tak soustředil pod svou správu celé Rýmařovsko. Vavřinec opustil své zčásti dostavěné rýmařovské sídlo a přesídlil na reprezentativnější Sovinec roku 1578. Roku 1583 však skončila několik let překročená zástavní smlouva s panovníkem a situace jej donutila předat kvetoucí janovické panství Ferdinandu Hoffmannovi z Grünbüchlu. Rýmařovské panské sídlo zřejmě začalo chátrat, neboť následující dědičný majitel panství Ferdinand Hoffmann o něj neprojevil z nejasných důvodů zájem a rozhodl se raději přestavět své skromné janovické sídlo na pohodlný zámek, aby do něj mohl přenést něco ze slávy a nádhery rudolfínského dvora v Praze.

    Mgr. Jiří Karel
    Literatura: Karel, J.: Zástavní držitelé rabštejnského panství od počátku do poloviny 16. století, Stř. Morava 22/06, Olomouc 2006; Spurný, František a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Severní Morava, Praha 1983; Plaček, Miroslav: Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku, Praha 1996; Springer, Julius: Chronik von Römerstadt und Umgebung, díl II, Rýmařov 1906; Spurný, František: Dějiny Rýmařovska I, díl 3, Ostrava 1961; Berger, Karel: Geschichte der Stadt Römerstadt, Brno 1909; Karel, Jiří: Vzestup a zánik Ederů na panstvích Rýmařovska, Střední Morava 19/04, Olomouc 2004 ad.

    Karel, Jiří: Janovická tvrz Petra ze Žerotína a rýmařovský Vysoký dům Ederů ze Štiavnice, Rýmařovský horizont 05/2008, SVČ Rýmařov

    (Poznámka: Označené části následujících textů (ROUBIC-KOUŘIL) byly převzaty ze strojopisu interní informace pro Státní archiv Janovice od autorů PhDr. A. Roubice a PhDr. M. Kouřila.)

    Rýmařovsko