Přírodní park Sovinecko

    RHrad Sovinec - F66ozsáhlý přírodní park zaujímá celkovou rozlohu 19 910 ha, z toho v okrese Olomouc 7 910 ha, v okrese Šumperk 1 030 ha a v okrese Bruntál 10 970 ha. Byl vyhlášen v roce 1994 Okresními úřady v Bruntále, Olomouci a Šumperku.
    Podstatná část území patří ke geomorfologickému celku Nízkého Jeseníku. Jihozápadním okrajem prochází zlomová linie, která tvoří rozhraní s Hornomoravským úvalem a severozápadní okraj zahrnuje výběžek Hanušovické vrchoviny. Podstatná část území má mírně teplé podnebí, na rozdíl od zbývající části Rýmařovska, která náleží chladné oblasti.

    Posláním přírodního parku je zachovat typický ráz krajiny a lesní porosty s dochovanou strukturou a dřevinnou skladbou blízkou původním porostům, na které je vázána řada zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů.

    Přírodní park vyplňuje západní až jihozápadní část Nízkého Jeseníku a severozápadním výběžkem (s nadmořskou výškou téměř 800 m) zasahuje poblíž Rýmařova až k hranici CHKO Jeseníky. Naopak jihovýchodní výběžky u Šternberka, Paseky a Dlouhé Loučky klesají pod strmým svahem Nízkého Jeseníku až k rovinám Hornomoravského úvalu. „Kamenným podkladem" celého území jsou rozličné usazené a slabě přeměněné horniny, případně vulkanické vyvřeliny prvohorního (devonského až karbonského) stáří. Vedle převažujících tzv. kulmských drob a břidlic patří ke vzácnějším horninám vápence, vyskytující se v širším okolí Sovince, kde v nich vznikly i drobné krasové útvary, včetně několika nepřístupných jeskyní. Mnohé partie přírodního parku v minulosti patřily k významným místům těžby rozličných nerostných surovin. V okolí Sovince bylo několik vápencových lomů, poměrně rozsáhlá těžba rudných minerálů (zprvu hlavně železných a stříbrných, naposledy olovnatých) probíhala od středověku až do sedmdesátých let minulého století především v severozápadní části území u Horního Města a v širším okolí.

    Zvlněný terén přírodního parku je protnut několika hlubokými údolími (místně zvanými žleby), sledujícími celkový sklon území Nízkého Jeseníku, tedy přibližně od severu k jihu. Jihovýchodní částí protéká říčka Sitka s několika krajinářsky hodnotnými partiemi pod Huzovou, u Horního a Dolního Žlebu a také v bezprostřední blízkosti města Šternberka. Napříč celým územím přírodního parku pak protéká říčka Oslava, sledovaná silnicí z Rýmařova do Dolní Loučky. Z obou stran přijímá řadu dalších přítoků. Z levé strany jsou to říčky Teplička (protékající Paseckým Žlebem a Pasekou) a Sovinecký potok s ostrohem hradu Sovinec, v osadě Valšovský Důl ústí do Oslavy pravý přítok Huntava, vytvářející jedno z nejromantičtějších údolí na severní Moravě. Huntava pramení už za hranicí Rešonské vodopády - F67přírodního parku nad Horním Městem a Skalkou a její pramenná partie byla pro výskyt vzácné mokřinové vegetace vyhlášena (v roce 1970 na ploše 45,5 ha) za přírodní rezervaci Skalské rašeliniště. Také v hlubokém údolí středního toku říčky najdeme pozoruhodnou a turisticky neobyčejně přitažlivou partii (vlastně jediné zvláště chráněné území v prostoru přírodního parku) - národní přírodní památku Rešovské vodopády, vyhlášenou v roce 1966 na ploše 71,61 ha. Huntava se zde zařezává do komplexu nestejně odolných hornin, zejména přeměněných sopečných vyvřelin prvohorního stáří (tzv. porfyroidů) a jejich tufů. Tvrdší polohy těchto hornin vystupují na údolních svazích v řadě skalních útvarů (nejmohutnější jsou Čertovy stěny poblíž soutoku Huntavy s  pravou pobočkou Tvrdkovským potokem) a na úseku asi čtvrt kilometru dlouhém v nich vznikla též úzká a hluboká soutěska se soustavou kaskád - Rešovských vodopádů. Jejich nejvýraznější stupeň spadá z výšky téměř deseti metrů ke spodnímu okraji rokle. Toto pozoruhodné místo je dostupné po značených cestách jak z nedalekých obcí Rešova, Tvrdkova a Rudy, tak i údolím Huntavy od Skály u Horního Města či z opačné (jižní) strany od Valšovského Dolu. Z posledně jmenovaného místa to už není daleko k hradu Sovinci, podle kterého dostal tento severomoravský přírodní park pojmenování.

    Doc. RNDr. Jan Vítek

    Ze zachovalé pestré flóry 2.-5. vegetačního stupně stojí za pozornost místy bohatě zmlazující jedle bělokorá (Abies alba), jilmy (Ulmus sp.) zatím nezasažené tracheomykózou nebo mečík střechovitý (Gladiolus imbricatus), všivec ladní (Pedicularis sylvatica), prstnatec májový (Dactylorhiza majalis) a další chráněné nebo ohrožené druhy rostlin.Otakárek fenyklový - F68
    Poznatky o fauně tohoto velmi členitého území jsou ještě značně neúplné. Pozoruhodný je nález plže člunice jezerní (Acroloxus lacustris). Území přírodního parku obývá minimálně sedm druhů obojživelníků, šest druhů plazů, 108 druhů ptáků; u 95 z nich bylo prokázáno hnízdění. Mezi doloženými savci je zajímavý rejsek horský (Sorex alpinus) a zbytky myšivky horské (Sicista betulina) nalezené ve vývržku sýce rousného (Aegolius funereus).

    Rýmařovsko