Na cestě za historickými a kulturními památkami našeho regionu se dnes vydáme za Janem Nepomuckým.
Kdo by neznal světce, jehož socha je skoro v každé větší vesnici, na mnoha mostech a nábřežích. Kněz v rochetě (obřadní bílé plátěné roucho po kolena, se širokými rukávy) a s biretem (pokrývka hlavy vyztužená diagonálními žebry), s pěti hvězdami kolem hlavy, držící v náručí kříž s ukřižovaným Kristem, případně ještě palmovou ratolest (symbol vítězství).
Sochy stojí na svých místech většinou již od osmnáctého století a mohly by toho hodně vyprávět o osudech lidí, kteří se k nim chodili modlit nebo k nim jen s úctou shlíželi. Bez zajímavosti však není ani osud tohoto českého svatého, uctívaného v mnoha zemích, a to i za mořem, zejména v Latinské Americe.
Za svatého byl Jan Nepomucký prohlášen nejen na základě legend, ale zejména také v návaznosti na „zázrak", k němuž došlo při exhumaci ostatků těla Jana z Pomuku v roce 1719. Tehdy komise složená z vysokých církevních funkcionářů, ale i lékařů a chirurgů, právníků a šlechticů konstatovala, že kus načervenalé tkáně, která byla nalezena uvnitř exhumované lebky, je světcův jazyk. Všichni z přítomných pak nabyli přesvědčení, že jazyk se nemohl zachovat po dobu více než tři století od Janovy smrti přirozenou cestou, nýbrž zřejmým zázrakem, jehož příčinou a podstatou bylo zachování zpovědního tajemství ve smyslu tehdejší legendy o Janovi. Údajný Janův jazyk navíc po tom, co ho políbil světící biskup, změnil barvu na šarlatovou a poněkud naběhl a ...V této podobě pak byl uložen do monstrance a uctíván jako relikvie; odhaduje se, že do roku 1866 ji přišlo uctít (a políbit) skoro sedm milionů věřících.
Jak to všechno bylo? Musíme vynechat řadu detailů, abychom sdělili to podstatné. Jan (Johann, Johánek) se narodil kolem roku 1340 v trhové vsi Pomuku náležející nedalekému cisterciáckému klášteru v Nepomuku v jihozápadních Čechách. Za husitských válek byl klášter zničen a převládlo označování Nepomuk. Jan sám se psal z Pomuku. Pracoval jako úředník, studoval na pražské právnické fakultě a titul doktora církevního práva získal v italské Padově. Po návratu do Prahy působil jako notář a později zastával funkci generálního vikáře, tedy jakéhosi náměstka pražského arcibiskupa. Dostal se do sporu o kompetence mezi světskou a církevní mocí, mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna. Po neúspěchu jedné z intrik vedených králem proti arcibiskupovi se panovník rozzuřil a poručil, aby zatkli arcibiskupa a všechny církevní hodnostáře v jeho okolí. Pan arcibiskup před králem pro jistotu v přestrojení utekl na svůj hrad v Roudnici nad Labem, generální vikář zůstal v Praze, byl zatčen a ve vězení zvaném Špinka na Starém Městě pražském byl spolu s dalšími několika hodnostáři vyslýchán. Král Václav IV. si přál být útrpnému vyslýchání osobně přítomen. Popis mučení, kterému byl Johann z Pomuku podroben, nahání dnešnímu člověku hrůzu, utrpení mučených ve středověku bylo nepředstavitelné. Nejkrutěji ze všech byl za osobního přispění samotného krále mučen Johann. Václav IV. si postupně uvědomoval možné následky svého chování, proto chtěl všechny propustit pod přísahou mlčení. Johánek však již přísahat nemohl, strašlivé utrpení nepřežil. Král nechal umučeného svázat do kozelce a za pomoci kata ho osobně shodil z Karlova mostu do Vltavy. Stalo se tak v noci 20. března 1393. Po pětadvaceti dnech vynesla voda tělo na břeh, mrtvého se ujali řeholníci z kláštera v Dušní ulici a pohřbili ho při kostele Sv. Kříže Většího, v roce 1396 pak byly jeho ostatky přeneseny do chrámu sv. Víta. Později, při renovaci hrobu, došlo k formální chybě, která značnou měrou ovlivnila další sled událostí - kameník vytesal do náhrobku jako datum úmrtí rok 1383, tedy o deset let dříve než byla skutečnost.
Po roce 1449 Tomáš Ebendofer z Haselbachu zveřejnil domněnku, podle níž bylo důvodem Janovy smrti zpovědní tajemství. V roce 1541 vychází Kronika česká Václava Hájka z Libočan a ten problém dvojího data úmrtí vyřešil svérázným způsobem - prohlásil, že utopení duchovní se stejným jménem byli dva, jeden byl umučen kvůli sporu krále a arcibiskupa roku 1393 a druhý - pro odlišení už Jan z Nepomuku - měly být zpovědníkem královny Žofie a protože nechtěl prozradit žárlivému králi obsah zpovědního tajemství, nechal ho krutý vladař za trest utopit ve Vltavě v roce 1383.
V roce 1747 Eliáš Sandrich vyvrátil Hájkův omyl a datoval Janovu smrt do roku 1393 a v roce 1787 Josef Dobrovský vylučoval jako důvod Janovy smrti zpovědní tajemství.
Nicméně stalo se, že na základě žádosti pražské kapituly z roku z 1675 o blahořečení Jana z Nepomuku došlo podle tehdejších římských předpisů v roce 1719 k otevření hrobu Jana z Pomuku. Při exhumaci bylo konstatováno ono zázračné zachování jazyka, jímž měl Jan zachovat zpovědní tajemství. Kanonizační komisi pak byly předloženy další důvěryhodné zázraky. Prvním bylo zachránění šestileté Rozálie Hodánkové před utopením v ledové vodě a rozdrcení mlýnským kolem; Rozálie uklouzla na zledovatělé lávce a spadla do Otavy. V ledové vodě strávila půl hodiny, pod vodou se jí měl zjevit Jan Nepomucký a ujistit ji, že nezemře - a tak se také stalo. Druhým bylo uzdravení jednadvacetileté Terezie Veroniky, které nesprávným léčením zcela odumřela levá ruka; té se po modlitbách a devítidenním půstu rovněž zjevil Jan a rovněž ji ujistil, že jí bude pomoženo. Ráno při přijímání v kostele se jí ruka náhle uzdravila.
Na základě doporučení kanonizační komise papež Benedikt XIII. prohlásil 19. března 1729 Jana Nepomuckého za svatého. Díky mohutné propagandě se pak z Jana stal velmi uznávaný a uctívaný světec. Po zemi se šířily další historky o jeho zázračném působení, dokonce i takové, že na smrt nemocné vyléčí prach a hlína z Janova hrobu a v první polovině 18. století se tento „zázračný lék" stal i předmětem zámořského obchodu.
V roce 1849 F. B. Mikovec (divadelní kritik a teoretik) uveřejnil teorii, podle níž byl v době protireformace světec Jan Nepomucký vytvořen uměle, aby zastínil památku Jana Husa.
Postava svatého Jana Nepomuckého byla nesčetněkrát ztvárněna v literární, výtvarné či sochařské podobě, vesměs podle typu, který v roce 1693 vytvořil pro pražský Kamenný most sochař Jan Brokoff. Odhaduje se, že jen v Evropě je na třicet tisíc jeho soch. Známým poutním místem u nás je kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou.
Na Rýmařovsku najdeme řadu uměleckých ztvárnění podob tohoto světce. Jde např. o obraz J. K. Handkeho z roku 1729 v kostele sv. Michala a nám všem důvěrně známou pískovcovou sochu na náměstí Míru v Rýmařově, vytvořenou Severinem Tischlerem v roce 1736. Lidovou dřevěnou barokní plastiku Jana je možné si prohlédnout v Městském muzeu. Své Jany Nepomucké mají i v Horním Městě - v kostele Maří Magdaleny obraz J. Zinka ze 40. let 18. století a kvalitní barokní sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1770 v neobvyklé póze - s biretem v levé ruce. Také ve Staré Vsi je Janova socha z konce 18. století prostovlasá, s biretem v pravé ruce. Na náměstí v Břidličné stojí socha Jana Nepomuckého od roku 1766, na Sovinci před kostelem od r. 1729. Sochu v kostele sv. Jakuba Většího v Dolní Moravici vytvořil kolem roku 1800 J. Mather, socha u silnice pochází z roku 1751, Jana Nepomuckého s královnou Žofii najdeme i na spodní části podstavce pilíře pozoruhodného sousoší sv. Trojice z roku 1752. Pro kostel Nejsvětější Trojice v Albrechticích u Rýmařova namaloval obraz Jana Nepomuckého F. Körner v roce 1865.
Svátek Jana Nepomuckého, který je také považován za patrona vod a který již kolem roku 1600 patřil k zemským patronům Čech, se slaví 16. května; v Čechách byl zrušen zemský svátek jako den pracovního klidu v roce 1925.
A jak to vlastně bylo s údajným zázračně zachovaným jazykem Jana Nepomuckého? Odpověď máme z doby nedávné. V roce 1972 při archeologickém výzkumu a ohledání světcových ostatků za pomoci moderních metod bylo potvrzeno, že Johann z Pomuku zemřel krutou násilnou smrtí a dalším jednoznačným zjištěním bylo, že to, co bylo považováno po více než 250 let za jazyk světce, je ve skutečnosti mozková tkáň, jejíž tukové látky mohou přetrvat ve ztuhlé formě velmi dlouho...
Legendy však přežívají dál, jako například ta, že při narození Johánka z Pomuku se objevil ohnivý plamen, nebo že kolem hlavy umučeného světce vhozeného do Vltavy zářilo světlo, znázorňované pak po staletí pěti zářícími hvězdičkami nad jeho hlavou...
Jisté je, Johánek z Pomuku byl jednou z mnoha nevinných a zbytečných obětí v naší historii, většině těch dalších ani předchozích však nikdo nikdy žádné sochy nepostavil a nepostaví.
Snad trochu za zázrak je možné považovat skutečnost, že sochy svatého Jana Nepomuckého přečkaly více než deset lidských generací a nezničil je ani neúprosný zub času, ale ani zlá ruka člověka nebo politického režimu. Už proto stojí za to je navštívit a prohlédnout si je zblízka, v klidu a v úctě k našim předchůdcům v této krajině.
Zdroj: Seznam kulturních památek okresu Bruntál, OKÚ Bruntál a Památkový ústav Ostrava,Webové stránky s problematikou J. Nepomuckého: www.cirkev.cz, www.rozhlas.cz, www.sjn.cz, www.celemvzad.cz a další.
Marek, Miloslav: Pohnutá historie jednoho svatého, Rýmařovský horizont 09/2006, SVČ Rýmařov