Naleziště rud barevných kovů na východních až jihovýchodních svazích vrcholu Soukenná (1 022 m n. m.), cca 1,5 km severozápadně od sz. okraje Nové Vsi (část obce Dolní Moravice), v nadmořské výšce nad 800 m n. m. Rozsáhlý důlní komplex na ploše cca 500 x 400 m, rozfáraný do hloubky 100 m je největším historickým dolem na stříbronosný galenit na severní Moravě. Hlavní etapa dolování spadá do období před rokem 1500 n. l. I když z té doby je jen velmi málo historických zpráv, o úsilí starých horníků nejlépe svědčí rozsah důlních prací a dědičná štola (štola odvádějící vodu z nejnižších částí těženého ložiska) dlouhá 620 m, která podsedá ložisko v hloubce 92 m.
Začátky dolování patrně spadají do doby, kdy byla v Olomouci mincovna (12. století), k zániku této etapy došlo patrně ve válkách mezi markrabaty Joštem a Prokopem v letech 1379 - 1409. Odborníci provádějící báňsko-historický výzkum předpokládají, že na Soukenné bylo před rokem 1500 vytěženo 15-20 tun stříbra. První písemné zprávy o stříbrných dolech pocházejí z konce 17. století, tehdy obnovená těžba skončila v r. 1780 a podle dochovaných neúplných údajů bylo získáno takřka 32 kg stříbra 15,5 tun olova. Další etapa započala v r. 1844, kdy byla vymáhána hlavní jáma, později dědičná štola a severně od jámy Boží dar byla objevena dosud nedotčená část ložiska. Následná těžba probíhala těžba v různých částech ložiska a ruda s převahou sfaleritu byla upravována v úpravně vzdálené 1 400 m, byly prováděny neúspěšné pokusy s přímou tavbou rudy apod. Původní záměr těžařstva malopodnikatelů, směřující k úpravě olověných a stříbrných rud přímo na místě, se nezdařil a doprava do slezských hutí byla nerentabilní. Těžba byla ukončena v r. 1899.
Třetí pokus o obnovu dolů na Soukenné započal po r. 1918, nicméně po dalších 20 let nebylo dosaženo žádných významných úspěchů. Z roku 1933 pocházel posudek, který odhadoval celkové zásoby rud nad úrovní dědičné štoly na 50-60 tisíc tun s kovnatostí 8 % olova a 6 % zinku. Po okupaci území hitlerovským Německem využila situace německá firma bratři Dudkové a zahájila přípravné a těžební práce, ty však byla v roce 1944 znovu zastaveny.
Po druhé světové válce byl v r. 1946 z podnětu prof. Sekaniny, profesora přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, odebrán vzorek z hald a na základě výsledku byly v r. 1948 zahájeny obnovovací práce na dole a do roku 1952 bylo vyraženo na I. a II. patře dolu celkem 3 km chodeb a z údolí Stříbrného potoka (u odbočky cesty Stará Ves - Alfrédka na Novou Ves) byla vyražena štola Josef o délce 500 m. Po roce 1952 byl prováděn geologický průzkum podnikem Českomoravský rudný průzkum Kutná Hora a od roku 1954 do roku 1959 bylo ložisko těženo. Ruda s obsahem 5,9 - 8,6 % olova, 4,9 - 10,8 % zinku a a 91 - 108 gr/t (gramů na tunu rudy) stříbra byla po železnici dopravována do úpravny v Příbrami a tam významně přispívala k její příznivé ekonomické bilanci. Geologický průzkum prováděný v letech 1974 - 1982 průzkumným pracovištěm v Rýmařově objasnil stavbu ložiska a umožnil provést přepočet zásob suroviny, výsledky však nevedly k závěru o možnosti efektivního pokračování těžby.
Podobně jako u mnoha dalších ložisek barevných kovů byla úspěšnost těžby na ložisku Nová Ves ve středověku založena zejména na těžbě svrchní, zvětrávacími procesy porušené a oxidačními a redukčními procesy obohacené části zrudněných hornin (železný klobouk, gossan). Tyto partie jsou také známy jako bohatá naleziště různých tzv. sekundárních minerálů.
Zdroj: Novák, Jaromír - Štěpán, Václav, Geologický průzkum n.p.: Zprávy Okresního archivu v Bruntále 1983; http://pruvodce.geol.morava.sci.muni.cz
Podrobné údaje o historii těžby na ložisku uvádí např. Novák a Štěpán ( Novák, J. - Štěpán, V. (1983): Historie dolování Ag, Pb, Zn rud na ložisku Nová Ves u Rýmařova. - Geol. Průzk., 25, 257-259). Komplikovaný způsob rozfárání ložiska popisuje Zelinger et al. (Zelinger, O. et al. (1998): RD Jeseník 1958-1998. 213 stran. Vydal RD Jeseník). 
Důlní díla jsou nepřístupná, v současné době je možné navštívit pouze rozsáhle haldy vytěženého materiálu, dnes již značně zarostlé lesním porostem. Vzhledem ke značnému množství materiálu deponovaného na haldách je novoveské ložisko hojně navštěvovanou lokalitou.
Jedním z míst jsou haldy u dolu Boží dar, cca 300 m jv. od vrcholu Soukenné. K dolu Boží dar lze nejsnáze dojít z horního (severozápadního) konce Nové Vsi po lesní asfaltové komunikaci směřující k sz. Po cca 800 m chůze po této cestě dojdeme na křižovatku s další asfaltovou lesní komunikací. Zde zabočíme vpravo a po asi 1 km chůze zahlédneme srub, který stojí na okraji aplanované haldy poblíž někdejšího ústí I. těžebního patra, tzv. „24-sáhového patra". (Kdysi byla tato plocha využívána jako střelnice a takto je označována na nových turistických mapách). Těsně před srubem odbočíme vlevo na nezpevněnou lesní cestu a dojdeme až k okraji vysokého smrkového lesa (vlevo od nás jsou pozůstatky po kdysi velké haldě). Dále postupujeme tímto lesem v původním směru, tj. zhruba k západu (jdeme téměř po spádnici, „cestou-necestou") a po asi 120 m před sebou uvidíme velké haldy u historického dolu Boží dar.
Rudní žíly novoveského ložiska pronikají epizonálně metamorfovanými horninami vulkanosedimentárního komplexu, který je součástí vrbenské skupiny - v prostoru ložiska jsou přítomny zejména grafitické fylity, kvarcity a sericitické břidlice, často silně karbonátické. Mocnost těžených žil byla v průměru kolem 1 m. Žíly jsou tvořeny karbonáty (hořečnatým sideritem, mladším železnatým dolomitem až ankeritem a také kalcitem), křemenem a sulfidy, mezi nimiž dominuje tmavohnědý a červenohnědý sfalerit, galenit a pyrit. Žilná výplň má často nepravidelně páskovanou texturu: zpravidla se střídají sideritové pásky s pásky tvořenými sfaleritem a galenitem (a případně dalšími sulfidy). V menším množství je na rudních žilách přítomen chalkopyrit, v akcesorickém množství se vyskytuje tetraedrit, freibergit, bournonit, výjimečně i boulangerit a ryzí zlato; lokálně je hojný chlorit (jako součást mladších příčných žilek). Detailní popis primárních minerálů novoveského ložiska uvádí Fojt et al. (Fojt, B. - Čermák, F. - Ďurišová, J. - Hladíková, J. - Hoffman, V. - Kopa, D. - Trdlička, Z. - Zeman, J. (2004): Nová Ves u Rýmařova - ložisko olověno-zinkových rud. - Acta Mus. Moraviae, Sci. geol., 89, 3-44. Brno.
Z mineralogického hlediska je velmi zajímavá oxidační zóna ložiska. Kromě oxi-hydroxidů Fe (goethitu a lepidokrokitu) v ní vznikla druhově pestrá asociace druhotných minerálů Pb, Zn a Cu. Velmi hojný je hydrozinkit, jenž je popisován v podobě bílých povlaků i krápníčků na stěnách chodeb; jemné povlaky hydrozinkitu vznikají i na rudních úlomcích v haldovém materiálu. Zvětrávání sulfidů v haldovém materiálu se tvoří také sádrovec a místy i skalice - chalkantit a goslarit. K relativně hojným supergenním minerálům na novoveském ložisku patří anglesit, jenž se zde vyskytuje v podobě bezbarvých nebo bíle zakalených sloupečků, jehliček i tabulek (o velikosti až 1 cm), a cerusit, v podobě bílých nebo modrozeleně zbarvených tabulek a jehliček. Na puklinách sfaleritu se relativně často objevují citrónově žluté povlaky greenockitu. Lokálně je v oxidační zóně ložiska hojný pyromorfit, tvořící zde žlutozelené až zelené, max. 8 mm dlouhé prizmatické krystaly. Asociaci druhotných minerálů novoveského ložiska doplňuje malachit, linarit, smithsonit, hemimorfit, dundasit, aurichalcit, chalkosin, covellin a aragonit.
Zdroj: http://pruvodce.geol.morava.sci.muni.cz/
Zpracoval: Miloslav Marek