Sídla rabštejnských či janovických pánů, jejich tvůrci a stavebníci: Rabštejn
Opomineme o pár let starší Strálek, který nevznikl na rýmařovském panství, ale na sousedním biskupském zboží těchanovském, později sovineckém a nemohl tedy přes nevelkou vzdálenost (2 km) od města a ještě menší od Ondřejova vykonávat správu Rýmařovska. Teorie o rabštejnsko-stráleckém panství, jež je možno zaznamenat v poslední době, jsou asi jen nepodloženou a umělou konstrukcí než faktickým závěr. Správní celek, který by zahrnul všechny tři hrady (Rabštejn, Rýmařov, Strálek) nelze nijak prokázat a patrně nikdy neexistoval.
Na konci 13. století se pravomoci Hrádku přesunuly na nový pevnější a podstatně bezpečnější hrad Rabštejn. Město si udrželo nadále jen význam hospodářského centra panství v době, kdy se uzavírala druhá etapa osídlování Rýmařovska poměrně opožděnou kolonizací z německých zdrojů. Někteří autoři kladou vznik Rabštejna na přelom 13.-14. stol., ale to by pak vylučovalo stavební činnost níže uvedeného kolonizátora. Domníváme se, že další kolonizační iniciativu již patrně převzal z rukou krále Hrabiše ze Švábenic (1254-1296), podnikavý šlechtic ze Šumperska známý svými aktivitami. Právě švábenický pán zřejmě vybudoval výšinný skalní hrad, téměř orlí hnízdo, někdy krátce po roce 1290 jako správní centrum svého nově osídlovaného panství. Uvedenému období odpovídá i stavební sloh. Původní název výšinné pevnosti nejspíše zněl Rabissenstein tedy Hrabišův kámen podobně jako vesnice Rabissendorf - Hrabišova ves - tj. Hrabišín ležící níže pod hradem a dosud svým jménem upomínající na velkého lokátora. Název hradu se později změnil na Rabenstein (Rabštejn), tj. Havraní kámen, asi díky nepochopení původního názvu. Německý název přitom nebyl ve své době ničím výjimečným, neboť královský dvůr, vzor všech skromnějších panských, ovlivňovala rytířská kultura přicházející z Francie prostřednictvím německých států spolu s jejími protagonisty minesängry (fr. trubadúry či truvéry), ba dokonce sám velký český král Přemysl Otakar II. tvořil zajímavou lyriku v německém jazyce. Pochopitelně úvahy, zda vůbec uměl pořádně česky, jsou zcela liché. Také řada významných rodů vyloženě české aristokracie používala své přídomky v německém překladu a ty se vžily, viz Wartenbergové (Wartnberkové, páni ze Strážného vrchu), Rosenbergové (Rožmberkové, páni z Růže), Sternbergové (Šternberkové, páni z Hvězdy), Schwanbergové (Švamberkové, páni z Labutě) a řady dalších.
Nový hrad se opřel se o tři výrazné skalní suky vysoko nad Bedřichovem s dokonalým výhledem na okolní krajinu. Gotický horní hrad dokonale využil členitý terén a původně zaujal poměrně stísněný prostor tvaru nepravidelného trojúhelníka mezi skalisky, které tak spojil do jednotného systému. Skalní hroty posloužily k vybudování významných strategických bodů hradní fortifikace. Nejstarší a nejvýznamnější částí byla opět mohutná a téměř nepřístupná hranolová hradní věž na nejvyšší skále. Z cimbuří věže sledovali hlásní každý pohyb v okolí, aby odhalili jakoukoli nebezpečnou ozbrojenou skupinu, požáry apod. Funkci hlásných vykonávali formou robotní povinnosti vesničané z okolí. V případě, že část hradu podlehla útočníkovi, sloužila masivní věž obráncům jako poslední útočiště, proto bylo vždy pamatováno, aby zde byly uloženy potřebné zásoby potravin a střeliva. Na vrcholku nižší skály stála bašta chránící bránu hradu. Její umístění umožňovalo postřelovat okolí hradeb i brány. O jižní skalisko se opřel poměrně těsný hradní palác a dodnes jsou patrné kapsy na umístění trámů přímo na boku skály, jež tvořila jednu ze stěn. Není sice známo, v kterých místech stálo hradní vězení, nelze vyloučit, že k uvedenému účelu mohla sloužit některá z bašt, je však jisté, že existovalo ještě v druhé polovině 17. století. Zdá se, že se kolem počátku 14. století dostal hrad i s panstvím, jež zabíralo i část dnešního východního Šumperska, do rukou pánů z Lipé nebo některého z jeho blízkých straníků. Ačkoli to byl právě Jindřich, co pomohl Elišce Přemyslovně, budoucí ženě Jana Lucemburského, k útěku do německé emigrace, dostal se několik let po jeho nástupu Lucemburčana na český trůn (1310) s královským párem do sporů. Pan Jindřich z Lipé (*po 1270, +1329) opustil rodinu a se stal bez souhlasu chlapeckého Lucemburka oddaným a milujícím partnerem mladé Elišky Rejčky, krásné Polky z rodu Piastovců (1286-1337) a nešťastné vdovy po dvou českých králích Václavu II. a Rudolfovi I. Habsburském. Jindřich nejspíš také využíval dob neklidu a časté nepřítomnosti panovníka jako jiní, aby rozšířil svůj vliv i rodovou doménu. Olomoucká diecéze, jejíž majetek rozchvacovali již od smrti silného biskupa Bruna (1205-1281) severomoravští a slezští šlechtici, se současně dostala do rukou silného biskupa Konráda, věrného straníka králova, který vytáhl roku 1318 v čele početného vojska získat zpět majetek diecéze, dobývat a případně bořit hrady těch, kteří se proti právu usadili na biskupském, nebo byli nepřáteli krále. Tehdy asi pobořil Strálek, který postavili na církevním Kravařové a vyhnal je. Dobyl kupodivu i pevný Rabštejn a poměrně snadněji obsadil i rýmařovský městský hrad. Od roku 1318 bylo panství nejspíše načas v rukou zeměpána. Víme však, že se disproporce mezi významnými představiteli státu časem narovnaly a panovník majetek pánům z Lipé nejspíše vrátil, což by vysvětlilo dosud ne zcela vyjasněnou koupi Rabštejna markrabětem Janem Jindřichem Lucemburským od Jindřichova syna Pertolda II. z Lipé roku 1355.
Od roku 1398 panství i hrad trvale zastavovali markrabě Jošt a posléze čeští králové svým věřitelům nebo za odměnu svým oddaným straníkům. Rabštejn musel na příkaz zemského hejtmana znovu dobýt Jindřich Plumlovský z Kravař na zástavním pánu a zemském škůdci Pročkovi z Vildberka na konci července nebo v srpnu 1405. Panství s hradem bylo Jindřichovi z Plumlova a jeho synům ponecháno v zástavě za odměnu, ale i k vyrovnání nákladů, jež rod utratil za rozsáhlou vojenskou operaci. Hrad totiž sloužil Pročkovi z Vildberka a jeho lidem, kteří po desetiletích lavírování mezi stranami v občanské válce pohrdli roku 1402 smírem a zůstali základnou k trapným loupežím pod nepravdivou aureolou věrnosti vězněnému Prokopu Lucemburskému. S Rabštejnem se svezl též rýmařovský městský hrad, který už nikdy neobnovili, a spolu s ním byla dobyta a zcela spálena též značná část Rýmařova. V době husitských válek sloužila rabštejnská pevnost za protiváhu husitskému Sovinci a zástavními pány bývali výhradně Zikmundovi stoupenci. Roku 1464 držel Rabštejn český pán Jindřich z Jenštejna a uskutečnil na příkaz krále Jiřího Poděbradského nejen úpravy a opravy, ale značně hrad rozšířil o část rozsáhlého předhradí. Náklady mu český král nahradil kulatou sumičkou sta kop stříbrných grošů (6000 gr.). Hrad tehdy zaujal větší prostor na jihu a mohl nyní pojmout podstatně silnější posádku i s koňmi. Dříve bylo možno odhadnout její počet nejvýše na 25 mužů, z nichž někteří měli na starosti i další služby. V dobách uherských válek zůstali jeho momentální držitelé Tunklové z Brníčka spolu se sovineckými pány věrni králi Jiřímu a hrad se stal základnou k útokům proti zrádcům země a uherským oddílům Matyáše Korvína. Při krutém tažení uherského krále na Nisko v létě roku 1474 jej proto nakrátko obsadili a vydrancovali uherští žoldnéři, což zavdalo příčinu k mnohaletým soudním sporům mezi Jiřím Tunklem z Brníčka a hejtmanem usurpátora Petrem Haugvicem z Biskupic, kterého Jiří Tunkl vinil, že mu uloupil „svršky" na hradě Rabštejn. Vzdálený, chladný, větrný a těžko dostupný hrad v letech 1520-1530 zaměnil Petr Žerotín za pohodlnější, teplejší a přístupnější tvrz v Janovicích. Již 1535 se hrad uvádí jako pustý. Připouští se jen, že se zůstal sídlem lesníka a několika dalších nižších úředníků. Je zde však jeden háček. Pravda, zatím nebyl hrad podrobněji zkoumán, ale přece jen se začínají objevovat zajímavé souvislosti. Vrstva ruin opevněného sídla se neustále snižuje. Její povrch odplavují deště, trhají mrazy a odfoukávají četné větry v době sucha. Značný podíl na snižování její mocnosti mají též nohy častých turistů, a tak není vzácností najít na povrchu vyšlapané stezky tu šipku z kuše, jindy hliněný střep a mezi většími fragmenty keramiky zvláště části kachlí. Podle jejich stáří, neboť se jedná o renesanční typy z dovozu i místní provenience a většinou dobře datované v rýmařovských nálezech, lze prokázat poměrně snadno intenzivní využívání hradu po celé 16. století i v období do počátku třicetileté války. Navíc vzhledem k využívání obory, která se rozkládala přímo pod hradními zdmi, lze tvrdit, že Rabštejn fungoval nejméně jako lovecká základna při častých honech. Nemohlo se tedy jednat ani o zpustlou částečnou zříceninu. Není sice jasné, kdo a kdy oboru založil, ale již roku 1569 ji užívali Ederové ze Štiavnice. V ohrazeném prostoru tehdy žilo kolem deseti kusů divoké a nemálo dalších druhů lesní zvěře.
Navrácení původní strategické funkce sídla na sebe nenechalo dlouho čekat. 1618 začala česká válka, první fáze třicetileté evropské katastrofy. S ní vyvstala potřeba hrad řádně opravit a přebudovat fortifikaci podle změněných dobových požadavků, mezi nimiž hrálo významnou roli tehdy moderní dělostřelectvo. Plocha hradu se dále zvětšila o další prostory na plošině pod skalisky, kde vznikly nové bašty umožňující flankování, tj. boční střelbu podél hradeb. Pevnost tak mohla přijmout do svých zdí znovu další obránce včetně dostatečných zásob. V pevných zdech Rabštejna tehdy ukryla vrchnost s měšťany cennosti i významné listiny, převážně privilegia udělená Rýmařovu českými králi před hrabivými žoldnéři všech národností. V letech 1642-1645 vyrazili Švédové na dosud málo ohrožovanou, tedy stále ještě dostatečně bohatou střední a severní Moravu. Ani jednu z významných pevností Rýmařovska nakonec nedokázala uhájit ani císařská rabštejnská ani Habsburkům tradičně věrná sovinecká posádka řádu německých rytířů. Impozantní Sovinec podlehl dokonce dvakrát, 1626 jej dobyli Dánové s řadou českých stavovských důstojníků v čele a 1643 Švédové. Rabštejn sice Dánové nedobývali, ale přes statečnou dvouletou obranu neodolal oddílům armády generalissima Lenharta Torstensona a nakonec císařští roku 1645 kapitulovali. Hrad předalo vítězné švédské velení do rukou rejtarského důstojníka Kuklendera, velitele švédské posádky, jež přivlekla na Rýmařovsko děsivou morovou ránu. Přes víc než roční okupaci panství i hradu umožnil švédský velitel, aby panští úředníci spolu s panským hejtmanem nadále na hradě pracovali a spravovali celý majetek z Rabštejna, samozřejmě pod jejich dozorem a v jejich prospěch. Leč válečná štěstěna je nevypočitatelná a za rok se karta obrátila a hrad nyní dobyli císařští vojáci a nejeden z Kuklenderových rejtarů ochutnal sladkosti mrazivých kobek rabštejnských. Na obou hradech se usadily poměrně početné posádky, sevřely Rýmařovsko do krutých kleští a pustošily z nich široké okolí. Bez skrupulí vojáci obírali i vraždili své souvěrce i odpůrce. Až v létě roku 1650, tedy necelé dva roky po uzavření Vestfálského míru, konečně opustili naše končiny nenávidění Švédové ze Sovince.
Když se roku 1654 Volfgang Bedřich Hoffmann z Grünbüchlu podřídil tlaku a konvertoval ke katolictví (1654), aby se mohl ujmout svého dědictví po otci, plnili rabštejnské vězeňské kobky občas s dalšími delikventy i rýmařovští konšelé a mnohdy i se svým starostou Odmítali se totiž podřídit nárokům hoffmannské vrchnosti, jež překračovaly rámec povinností stanovený městskými privilegii českých králů, ba i testamentem dědečka pana Volfganga, dobrotivého Ondřeje Hoffmanna, který značně zmírnil povinnosti poddaných a kšaftem naivně nařídil, že žádný z jeho nástupců nesmí humánní pánovy úpravy porušit. Již roku 1664 vymřeli Hoffmannové po meči a dcery posledního z nich se provdaly a opustily rodový zámek. Dědička Marie Alžběta provdaná Dietrichsteinová pak spravovala janovické zboží z Vídně, kde dlela po boku svého muže hraběte Sigmunda Filipa, důstojníka královské gardy, prostřednictvím panských hejtmanů. Naděje na delší mír však dlouho nevydržela. Habsburská říše musela znovu čelit staronovému osmanskému nebezpečí. Před rokem 1683 se znovu pustnoucí hrad opravoval jako protiturecká pevnost. Nikdo zatím nevěřil v porážku nebezpečného a silného nepřítele. Jedna z posledních zpráv o chátrajícím sídle pochází z roku 1693, kdy hradní prostory obýval panský hajný s dalšími služebníky. Ze stejného roku pochází Wischerova mapa Moravy, na níž lze nalézt značně zjednodušený náčrt rabštejnského paláce na vrcholu skály. 1759 se hrad uvádí jako tajemné a zcela zpustlé místo se skrytým vchodem z švédské doby a zbytky bývalého vězení pro těžké zločince. Na hradní ruině začíná pracovat neúprosný zub času, lidé z Bedřichova jej užívají jako snadno dostupný lom na kámen do základů svých chalup a bohužel činí se i vykradači památek až do dnešních dnů.
Literatura: Plaček, Miroslav: Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku, Praha 1996; Spurný, F. a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Severní Morava, Praha 1983; Hosák, L.: Dějiny Rýmařovska I., 1.díl, Olomouc 1957;Hosák, L.: Dějiny Rýmařovska I., 2. díl, Od počátků husitského revolučního hnutí do poloviny 16. století, Olomouc 1959; Karel, J.: Zástavní držitelé rabštejnského panství od konce 14. do poloviny 15. století, Střední Morava 20/05, Olomouc 2005; Karel, J.: Zástavní držitelé rabštejnského panství v druhé polovině 15. století, Stř. Morava 21/05, Olomouc 2005; Karel, J.: Zástavní držitelé rabštejnského panství od počátku do poloviny 16. století, Stř. Morava, 22/06, Olomouc 2006; ad.
Mgr. Jiří Karel
Karel, Jiří: Sídla rabštejnských či janovických pánů, jejich tvůrci a stavebníci: Rabštejn, Rýmařovský horizont 04/2008, SVČ Rýmařov