Sídla rabštejnských či janovických pánů, jejich tvůrci a stavebníci: Hrádek
V posledních třech článcích jsme se si připomněli osudy nešťastného janovického zámku ve 20. století, jež nesporně souvisí s těžkými osudy posledních majitelů, poškozovaných bez jejich přičinění a v různé míře téměř všemi našimi režimy dvacátého i jedenadvacátého století. Nyní se však vraťme, abychom prošli dlouhou historii center správy té části Rýmařovska, jež se do roku 1849 nazývalo rabštejnským, janovickým a někdy též rýmařovským panstvím, a doplňme dosavadní informace o zcela nové.
Pokud bychom měli začít od Adama, nutno se nejdříve zastavit u patrně nejstaršího středověkého opevněného místa Rýmařovska, nikoli však sídliště, neboť tím byla nesporně Huzová, vzpomínaná již roku 1131. Kdysi kvetoucí městečko Německá Huzová bývalo ještě za prvé republiky téměř přesnou zmenšeninou Rýmařova (čtvercové náměstí a kolem jediná okružní ulice s nevelkým předměstím. Pochopitelně tím nemyslím dnešní žalostné zbytky jediné okružní ulice středověkého Rýmařova, tj. Husovu (chudák Mistr Jan), jež vypadá jako ústa starce se skrovnými zbytky zubů a již neexistující historickou Jungmannovu ulici, ještě nedávno ve svérázné místní dikci s jedním „n" (Horní okružní ulice), ani nemluvě o předměstích, Horním a Dolním postižených hnízdy panelových škatulí. Jen několik soukromníků obětavě a s láskou zachránilo část rynečku na Husově, potomka středověkého pivovaru se sousední šatlavou. Další dva dochované domy stojí na horní části Husovy ulice a třetí nahradil nový. Na dolním konci Husovky se zachovaly jen dva a to je vše. Moderní zástavba je zatím nedokončená a část nevypadá, že by někdy vstala z popele. Hrádek a jeho expozice je vítaným cílem útoků hloučku přihlouplých primitivů a nezralých vandalů, takže jsme měli co dělat, abychom odlákali redaktora ČT a později Novy, kteří chtěli (bohužel) veřejně přístupnou expozici uvést ve vysílání, no to by byla zase prezentace města. Ó, ta naše vytrvalá malá místní nevzdělaná bestia triumphans.
Ale zpět od jasné přítomnosti do „temného" středověku. V souvislosti se vznikem Hrádku nutno smeknout, neboť čeští panovníci a jejich moravští souběžci, údělná knížata a markrabata, či olomoučtí biskupové pečovali o právo, jistotu a klid svých poddaných někdy možná drsným, ale nesporně přímočarým a účinným způsobem. Žádný Divoký východ. Když čeští osídlenci z jihu, nejspíše z Hané, dorazili od Huzové a Dolní Loučky po téměř stu rocích na vyšší část planiny Rýmařovska a začali zde zakládat po tisíciletém hiátu od nejasných stop Germánů (1. - 3. stol. po Kr.) první středověká sídliště, obklopená zatím hustým lesem a lesostepí, existoval již tzv. lesní újezd, tedy místo přemyslovské správy oblasti, jež dohlížela na průběh práva, nabízela ochranu, řídila systematické osídlování oblasti a pochopitelně též dohlížela na výběr zemských berní. To však později, až vypršela lhůta a noví příchozí se zmohli natolik, že dokázali své závazky ke státu a panovníkovi či církvi plnit.
K nejstarším vesnicím patřila již bezejmenná ves v prostoru dnešních ulic Opavské, Bezručovy a Vrchlického. Nelze vyloučit, že se jmenovala Podolí, což byl obvyklý název údolních vsí. Je-li tomu tak, pak dnešní Hrádek představoval jakýsi poměrům odpovídající Minivyšehrad. Jediným vodítkem pro uvedenou, ač pramálo podloženou domněnku by mohl být německý název potoka Podolsky či Podelsky Bach či termín Podolsker Wüste, tj. Podolská pustina, tou se nejspíše mínil hustě až neprostupně zarostlý terén podle potoka, který poskytoval úkryt tehdy poměrně četné divoké zvěři s medvědy, rysy i vlky. Z obou názvů zřetelně vystupuje bohemismus Podolský - Podolská. Lze též předpokládat, že se tvar zachoval ze starší české historie regionu, omezené však v naší oblasti pouze první polovinou 13. století. Podobně tomu bylo i v dalších případech, viz Skalka-Skalcodorf, zaniklá ves u Břidličné, ale též dosud existující Rešov-Reschen, Jiříkov-Girsig, Stránské-Zechitz-Czechitz, jež možná souvisí nějak se zaniklým, lépe obnoveným Čechovem. V nevelkých vyklučených ostrůvcích, nadále obklopených lesy či lesostepí, samozřejmě vznikly i další vsi, k nimž můžeme přiřadit též Jamartice, bezpečně Rešov s farou, jež je starší než rýmařovská, Skály-Hankštejn, Janušov, Ondřejov, možná i starou ves na místě Staré Vsi, avšak neznámého jména, to ovšem hovoříme jen o méně lidnatém panství rabštejnském (janovickém).
Sídlo správy území bylo vcelku prosté, jak to odpovídalo dobovým zvyklostem. Široce mandlovitý útvar sprašového ostrohu odděloval ze všech stran až 5 m hluboký příkop. Výkopek užili k navršení nepříliš vysokého kamenohlinitého valu (zevnitř výšky 1,7-2 m), na jehož temeni se později objevila asi metr silná kamenná zídka, pojená zcela nezvykle vápennou maltou. Obvykle se totiž kameny stěn staveb kladly na sucho či na hlínu, jak bylo obvyklé v kraji u běžných profánních staveb ještě po celé devatenácté století. Vápno bylo drahé a vápenný lom až na sousedním sovineckém panství. Užití vápenné malty tak bylo naprosto výjimečné a mohl se jí pochlubit v okolí jen kostel, Pustý zámek a Strálek s Rabštejnem.
Vně před obrannou zídkou ponechali plošinku (bermu) proti jejímu sesutí, uvnitř za ní zůstal ještě dostatečný prostor pro přesuny obránců, kteří zídku využívali ke své ochraně při napadení pevnůstky. Kolmou vnitřní část valu podpírala dřevěná konstrukce z tenčích horizontálních kmenů jištěných svislými kůly a kamennými zídkami kolmými na těleso valu v několikametrových odstupech. Do vnitřního prostoru omezeného valem se vstupovalo komplikovaným průchodem ze západu (zhruba od horního ukončení Pivovarské ulice). Průchod se v pravém úhlu nejprve zalomil k jihu, pokračoval podél valu po hlinité šíji ponechané napříč příkopem a pak se obrátil znovu k jihu. První zalomení mělo svůj strategický význam, protože bránilo útočícímu pravákovi (vždy v populaci převažovali) využít plně svou zbraň, zároveň tak usnadňovalo výpad obránci. Z vnitřní strany chránila bránu a vymezovala úzkou uličku patrně roubená dřevěná stěna jištěná pěti mohutnými opěrnými sloupy až metrového průměru (nebo svazky drobnějších kmenů). Dřevěné sloupy byly dobře zapuštěny více než metr do podloží. Obdobná zařízení bran nejsou zatím příliš známá a obvykle vychází z místní terénní konfigurace (dostupný stavební materiál).
Obytná část pevnůstky ležela v jihovýchodní polovině sídla. K ubytování nevelké posádky, tvořené nejvýše asi deseti muži, a nejspíše též k výkonu správy sloužila masivní srubová stavba v jižní části vnitřního prostoru, navíc oddělená ještě dvojitou palisádou. Jestli zde stály i další stavby hospodářského či jiného charakteru, jak by se dalo soudit, se nepodařilo archeologickému výzkumu prokázat, neboť velkou část jižního prostoru zničily stavební zásahy v 18. a 19. století, při nichž dělníci objevili dokonce depot stříbrných mincí římského císaře Domitiana z 1. století po Kr. Mince zajistil místní farář a daroval je některému vídeňskému muzeu. Mince jsou dobře zdokumentovány, jejich počet sice není známý, avšak uvádí je mezi nálezy římských platidel na našem území jak české, tak rakouské numismatické kapacity. Nález mincí dovoluje soudit, že drobná vyvýšenina se západní částí pozdějšího města byla zajímavá už pro germánské obyvatele naší země v průběhu prvních tří staletí našeho letopočtu, jak prokazují i další římské mince z uvedeného prostoru. 
Lesní újezd zřejmě odolal útoku v některé z válek kolem půle 13. století. S vysokou pravděpodobností jej hájila i část ohrožených sedláků, jejichž rodinám Hrádek asi poskytl azyl a umožnil uchovat alespoň holý život, jak bylo povinností pána k vazalovi. Nevelký počet ozbrojenců však nemohl dostatečně bránit celý region či zorganizovat jeho obranu možná i proto, že byl útok neočekávaný a velmi náhlý. Nejspíše se jednalo o krátký a bohužel účinný úder. Podle jasných dokladů z výzkumu zcela jistě podlehla nejméně část všech starších vsí česky mluvících osadníků. Zřetelně jim nepomohla ani lidová magie, ale Hrádku s nadsázkou ano, její důkaz jsme totiž našli uvnitř hliněné hradby na severozápadě. Pod korunou valu zakopali masivní stehenní kost dospělého skotu probitou zcela zrezavělým hřebem. Obdobné předměty měly chránit obyvatele před čarodějnicemi přicházejícími se smrákáním od půlnoci (severu). Podobně se za stejným účelem zahrabávaly ještě v devatenáctém století vrbové proutky pod práh domu. 
Zpustlou končinu znovu osídlili zhruba po dvacítce let až němečtí kolonisté. V opevněném sídle možná tehdy jednali s lokátorem Reymarem, pokud existoval, a s dalšími příchozími. Lidé z újezdu zažili počátky založení města (1269-78), jež vzniklo pod ochranou Hrádku a uctivě se správnímu centru obloukem vyhnulo. Po vzniku města hrad přebudovali z kamene a stal se nejvýznamnějším strategickým bodem městské fortifikace, tvořené zprvu dřevěným hrazením a od přelomu 13. - 14. století kamennou zdí a vnějším polským plotem. Mezi nimi tak vznikl jakýsi parkán.
Snad jen dodat, že ani kamenná hradba nemohla konkurovat obranným zařízením velkých měst, stála bez základů na počínajícím svahu ukotvena jen na stupni zasekaném do jílovitého povrchu. Podlouhlé lomové kameny byly kladeny na hlínu a oba líce tvořily větší kusy vždy v jedné vrstvě příčně a následující podélně. Prostor mezi oběma vysypali menšími kameny a hlínou, což připomíná tzv. římskou (antickou) zeď, v níž však kamenivo obou líců pojila kvalitnější bělavá malta a vnitřek s menšími úlomky se prolil řidší a horší šedohnědavou maltovinou, jak je konstruována hradba Strálku a obranná zídka na valu Hrádku. Kromě možná fiktivního Reymara však bohužel dosud neznáme ani jediného z tehdejších předních aktérů.
Literatura: Goš V. - Karel J. - Novák J.: Zaniklé středověké sídliště v Rýmařově, Časopis Slezského muzea, Opava 1974; Goš V. - Karel J. - Novák J.: Nadzemní objekt 14. - 15. stol. v Rýmařově - Hrádku, Časopis SM, Opava 1975. Novák J. - Karel J.: Výzkum Hrádku v Rýmařově, Přehled výzkumů, ArÚ ČSAV Brno 1976; Novák J. - Karel J.: Zpráva o archeologicko- historickém výzkumu počátků města Rýmařova a okolí, Krnov 1977; Goš V. - Karel J.: Městský hrad v Rýmařově ve 13. - 15. století, Střední Morava 15/02, Olomouc 2002; Goš V. - Karel J.: Tvrz v Rýmařově, Archeologia historica, 17/92, Brno 1992 ad. Mgr. Jiří Karel
Karel, Jiří: Sídla rabštejnských či janovických pánů, jejich tvůrci a stavebníci: Hrádek; Rýmařovský horizont 02/2008, SVČ Rýmařov.
Pro text byly dále využity obrázky z archivu Městského muzea v Rýmařově.