Teprve poslední Hoffmann Wolfgang Bedřich (1631- 1664) se mohl po letech proseb a trapných pří ujmout svého majetku teprve v padesátých letech, když souhlasil s konversí ke katolictví, a tím své zboží nakonec uhájil, bohužel již nakrátko. Také on měl eminentní zájem, aby janovické sídlo sloužilo nadále jako stálé centrum moci janovické linie rodu, a proto po uklidnění situace a patrně zacelení těžkých ran způsobených válkou, rozhodl pro rozsáhlé úpravy zámku. Nejprve nechal zbudovat v letech 1656-1658 rondel, tj. kruhovou kapli. Kdo zámeckou kapli navrhl a postavil, rovněž nevíme. Avšak proti domněnce Roubice a Kouřila, že by jejím pozůstatkem mohla být dnešní čtvercová oddací síň s původním renesanční klenutím (Cínový sál), je téměř vyloučené, pravděpodobnější je, že se jednalo o izolovanou stavbu mimo zámecký palác, avšak v jeho blízkosti (viz Wischerova mapa, levá část zobrazeného zámku). Rozhodnout by mohl výhradně plošný archeologický průzkum, neboť dokumentace se opět nezachovala. Raně barokní přestavbu zahájil po smluvní dohodě s Wolfgangem Bedřichem italský stavitel původem z istrijské rodiny naturalizovaný na Moravě (ROUBIC, KOUŘIL) Alessandro Cannevalo (Caneval, Canavalli) roku 1663.
V každém případě přestavba zahrnula nejméně původní disposici stavby. Staré východní křídlo již tehdy dosahovalo dnešní výše, jak ukazuje její nejstarší zobrazení na Wischerově mapě z roku 1697. O tom, jak asi zámek vypadal po raně barokní přestavbě, si tedy můžeme udělat jen velmi přibližnou představu. Kartograf znázornil na mapě patrně celý objekt jen schematicky. Lze identifikovat rondel, dnešní hlavní věž a rohovou věžičku s jednoduchými strmými helmicemi a ohradní zeď s další nevelkou věží vpravo. Plačkovo tvrzení, že k rozšíření zámku o masivní křídla s okrouhlými nárožními věžemi došlo již při této přestavbě roku 1662, není nijak průkazně doloženo a s jistotou lze tvrdit, že se jedná až o vrcholně barokní počin. U Wischerova zobrazení uvedené křídlo také chybí, musí tedy být až z následujícího století. Nevylučujeme však po zjištění výškových poměrů a vazeb obou částí, že se tehdy mohla zrodit starší část severního traktu. Cannevale staví též zámeckou zeď a přistavuje budovy ke starému pivovaru, jeho polohu však neznáme, pokud nebyla později zahrnuta do stavby weisserovské. 1710 obsahuje podle dochovaného záznamu zámek velký sál, kapli, o níž se nehovoří, že by měla být součástí hlavního objektu, a patnáct číslovaných místností (ROUBIC, KOUŘIL).
Po sňatku Marie Alžběty Hoffmannové s hrabětem Filipem Sigmundem z Dietrichštejna se stal janovický zámek jen občasným sídlem panstva a jeho dědička žila většinou ve Vídni. Proslulá Ferdinandova knihovna se již od roku 1678 nachází v Mikulově v majetku Dietrichštejnů (ROUBIC, KOUŘIL). Dcera Arnoštka sice rovněž rezidenci udržovala, ale i ona, choť Václava Gallase, místodržitele neapolského, nebyla častou návštěvnicí kraje, ačkoli si nelze stěžovat na menší péči o zdejší statky. Majitel panství však zemřel i se ženou následujícího roku, ale práce pokračovaly i potom, kdy se ujal poručnictví jeho dvou osiřelých dcer kníže Ferdinand z Dietrichštejna (1667-1678).
Canevallovská rodina italských stavitelů, zedníků a kameníků je velmi rozsáhlá a její příslušníky můžeme najít i pod dalšími variantami rodinného jména jako Canevale, Canevalli, Canavalli, Caneval či Canaval. Giovanni Battista Domenico Canevalli (1715) se narodil kolem roku 1658 v Itálii a stal se načas radním v Chrudimi. Antonio se proslavil jako stavitel v Praze, kde si postavil roku 1627 dům, a proslul úpravami Nových Hradů. Nejstarší z nich Bernhard (Bernardo) Canevalle (*1610/15, +1691) se usadil v Bělé pod Bezdězem, kde se stal stavitelem hrabat Valdštejnů. Nejvýše však dosáhl Giacomo (někdy označovaný jako Giovanni) Antonio (asi 1664-1731), získal totiž vysoké uznání a honosil se vznešeným a zvučným titulem „Capo maestro di Corte di sua Maesta", tj. Vrchní mistr (magistr) Dvora jeho Majestátu, rozuměj císaře. Další dvorní architekt, jeho syn Giovanni Domenico, projektoval zas přístavbu kanovnické rezidence na Hradě, stavěl klášter ve Sv. Dobrotivé u Rokycan i Thunovský palác. Prováděl úpravy Gallasovského paláce v Praze, jedné z nejkrásnějších barokních staveb, jejímž stavebníkem byl Jan Václav Gallas (1669-1719), první manžel Marie Arnoštky Dietrichštejnové, majitelky janovického panství, a jejich syn Josef Filip (1709-1757). Giovanni Domenico Canevale (Canevalli) st. se narodil asi 1637 v Itálii a zemřel 26.8.1685 v Praze. Otec Jacopa Antonia a děd Giovanni Domenica ml. se stal měšťanem Nového Města pražského a proslavil se jako císařský stavitel pražských fortifikací a stavby sakristie kostela ve Sv. Dobrotivé. Jeho dílem je též fasáda kláštera paulánů v Praze a poutní kostel ve Vraclavi, a tak bychom mohli pokračovat dál. Své dílo zanechali Cannevalové v pražské Loretě, na zámku v Bučovicích, v Brně, na zámku v Kuřimi, ve strahovském klášteře, v Liberci i Miláně. Náš Alessandro Samuel Cannevale (+ 1678) patří k těm skromnějším a méně známým příslušníkům široce rozvětvené rodiny. Víme o něm, že byl kamenickým mistrem v Kroměříži, kde je dodnes památkově chráněn zdobný Canevalův dům ve Ztracené ulici čp. 45 a jeho majitel se v odborné literatuře uvádí jako autor a stavitel při přestavbě renesančního zámku Hoffmannů v letech 1663/4.
Literatura: Spurný, František a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Severní Morava, Praha 1983; Plaček, Miroslav: Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku, Praha 1996; Karel, J.: Renesanční nález v Janovicích, Střední Morava 5/97, Olomouc 1997; Karel, J.: Janovičtí Hoffmanové, Střední Morava 6/98, Olomouc 1998 ad.; Roubic, A.-Kouřil, M.: Vývoj janovického zámku, vnitřní tisk STA Janovice; Samek, Bohumil: Umělecké památky Moravy a Slezska, díl 2, J/N, Praha 1999; Toman, P: Nový slovník československých umělců 1, A-K, Praha 1947
Karel, Jiří: Raný barok v Janovicích, Rýmařovský horizont 07/2008, SVČ Rýmařov