Sňatkem ovdovělé Marie Arnoštky přešlo panství roku 1721 do vlastnictví jilemnických hrabat Harrachů, a zámek tak nyní zůstával vedlejším sídlem rodu. Navzdory tomu zahájil Ferdinand Bonaventura Harrach (1708-78) zásadní přestavbu zámku. Už jeho otec Alois (1669-1742) uzavřel roku 1740 smlouvu o přístavbě janovického zámku s Gottfriedem Weisserem, který pak zahájil práce. Uvádělo se, že proběhla až v letech 1763 - 1765 (ROUBIC, KOUŘIL, SPURNÝ, PLAČEK) v pozdně barokním slohu, ale po výzkumu Ferdinandova zámku v Náměšti na Hané (tzv. Horní zámek) se Mag. phil. Petra Pěšková z Vídeňské university právem domnívá, že bude nejspíše nutno dataci značně korigovat a posunout Weisserovo působení blíže k datu dohody o přestavbě či přístavbě (tj. rozšíření) janovického zámku, tj. už do čtyřicátých a stěží počátku padesátých let 18. století. Nebylo by totiž ani příliš logické uzavřít stavební smlouvu třiadvacet let před její realizací.
Je velká škoda, že se Weisserův projekt nezachoval nebo zatím nebyl nalezen. Výsledkem práce Gottfrieda Weissera, o němž se bohužel mnoho neví a bývá uváděn jako žerotínský stavitel, se asi stalo dotvoření zámku do dnešního tvaru. Lze mu patrně přičíst též obě válcové věže s barokními helmicemi zdobené na vrcholu třemi harrachovskými pštrosími pery a umístěné v rozích nového křídla. Jeho dílem by pak bylo celé ohromné západní a nejméně část ustupujícího severního křídla v podobě rozevřeného písmene L. Při uvedených úpravách nejspíše zanikly stavby na sever od původního renesančního traktu, které odhalil archeologický výzkum roku 1996. Roku 1750 se dozvídáme též o stálých potížích se spodní vodou, jak o tom hovoří zpráva o čištění vodního kanálu. Stěží říci, co tím bylo myšleno, jednalo se o podobný systém jako dnes nebo byl čištěn zanesený náhon na severu? Problém bohužel přetrvával staletí a teprve orýhování zahrady po severním obvodu zámku na počátku devadesátých let minulého století prozatím hrozbu vlhnutí základů omezilo.
Poměrně pozdní data přestavby přisuzovaná donedávna Weisserovi, jak se zdá, patří již k jiné akci, o níž s větší přesností vypovídá vídeňský archiv. Roku 1763 si totiž zajistil Ferdinand Bonaventura Harrach pro své nové plány s janovickým zámkem velmi významného vídeňského stavitele Francouze Isidora Marcela Amedea Gannevala. V této souvislosti nutno upozornit, že přes podobnost jeho jména s příjmením hoffmannského raně barokního stavitele Alexandra Cannevala se jedná jen o zcela náhodnou obdobu. Na zakázku, na níž se s doporučeným a velmi zaměstnávaným stavitelem nejspíš Ferdinand Bonaventura dohodl už ve Vídni, zpracoval Ganneval projekt na zásadní úpravy janovického zámku (LORENZ) a 1763 se na začátku listopadu zastavil přímo v Janovicích k jednání. Stalo se tak při stavitelově cestě do Vratislavi za knížaty Hatzfeldy, když onemocněl dětskými neštovicemi, jak písemně upozornil hrabě Harrach svého úředníka Johanna Franze Züllicha mezi 26. říjnem až 23. listopadem 1763.
Harrach získal v Gannevalovi pro Janovice na slovo vzatého poradce i dosud existující plány, jež si u něj dříve vyžádal. „Francouzský architekt navrhl a zde zručně zhotovil dveře a okenní rámy stolař - co pracuje na poškozeném zámku, zpracoval i další slíbený náčrt...," říká Harrach a upomíná stavitele též, „zbývá však, zamýšlel jsem, změnit Fabichova pochybení v plánech, tak snad má nové zaslat, hladce tak může přistoupit k projektu za užití cihel, aby si tím ulehčil práci v Janovicích - další budou moci dokázat také sousední nepříliš obratní stolaři a zámečníci." Ganneval rozvrhl další postup při zhotovení dveří a okenních rámů, reorganizoval práce v prostorách určených vrchnosti v prvním patře zámku, tj. přeložení schodiště a hospodářských prostor zámku, vestavbu dřevěných stěn podle francouzské manýry pro šatnu-alkovnu (přístěnek bez oken). Vytvořil tak panstvu dokonalé pohodlí, rozvrhl stěny sálů, zasáhl do zástavby a navrhl varianty členění fasád. Zaměřil se též na rozdělení místností nového pivovaru (v přízemí nového křídla). Přestavbu však spíše řídil Fabich.
K uvedenému období, v němž jsme poněkud zpochybnili Weisserovo působení, se objevují další informace z Archivu města Vídně, který obsahuje největší část rodinného harrachovského fondu. Plyne z nich, že Ferdinand asi nebyl příliš spokojen s tím, co vytvořil málo známý Weisser a zajistil si ve Vídni zdatnějšího architekta, který mu navrhl tři varianty přestavby, kterou však měl prakticky provést dosud málo známý janovický stavitel a místní rodák Johann Christoph Fabich. Zvláště první dva návrhy obsahují ještě jemnou příchuť baroka ve hmotě stavby, ale už s klasicistně monumentálními prvky znovu obrozované antiky rozumářského Osvícenství. Je nesmírná škoda, že se opravdu velkolepé plány nikdy nerealizovaly. Oba první počítají s ohromnou vstupní rampou ze zahradní části, jež umožňuje nájezd kočárů či koní a vstup přímo třemi vchody se štukovými baldachýny nahoře (1. varianta) nebo vysokým obloukovým vchodem (2. var.) s falešným klenákem. Rampu lemují ozdobná zábradlí. Z francouzské zahrady by bylo možno zamířit přímo do 1. patra nynějším Parohovým sálem, největší a nejkrásnější prostorou zámku zabírající dvě podlaží stejně jako jídelna a knihovna vedle. Nad vstupní částí ve středu západního křídla se tyčí nad rizalitem (mírně vystupující část stavby) s jemnou rustikou (jemné podélné rýhování - 1. var.) rozsáhlý antikizující štít (trojúhelný nízký, vymezený členitými římsami) s oválným harrachovským erbem v typické rokaji tympanonu (výplň štítu). Drží jej dva okřídlení putti (z it.), tj. nazí andílci. První nejvýraznější varianta počítá pod rampou s mohutnou oválnou salou terrenou, tj. sálem otevřeným do zahrady. Vně ji krášlí pásová bosáž (hruběji opracované pásy nebo napodobeniny kamenných hranolů) a v průčelí saly terreny projektant navrhl kruhovou fontánu zasazenou zčásti v nice a s výtrysky po úroveň nejvyššího místa rampy. Přízemí opět zvýrazňuje rustika zalomená v horních pásech vždy dolu k oknům. Druhý méně okázalý návrh počítá se shodnými prvky, ale pod schodištěm již umisťuje zcela uzavřenou místnost se vstupem z přízemní části paláce a s menšími okny. Zmizel nákladný vodotrysk. Rizalit vchodu není zdoben. Realizoval se však ke škodě věci až návrh třetí, který zhruba odpovídá dnešnímu vzhledu (stejné rozměry, stejný počet vikýřů i oken) bez rampy. Ovšem fasáda byla opravdu krásná a neobyčejně důstojná, nijak nápadněji se nelišila od předchozích návrhů. Typická rustika zaplnila zdi přízemí. Poslední návrh patrně použil janovický Fabich. Okna s 6-8 tabulkami rámuje složitější šambrána (dekorativně orámované ostění oken) u varianty prvé, méně náročná u druhé a nejjednodušší u třetí varianty. Plochu fasády nad prvním poschodím člení v prvém případě obdélné dvojité štuky nad okny prvního patra, v druhém návrhu jednoduché hranolové polosloupy a ve třetím plánu se vrací k obdélným štukům. Střešní vikýře se rovněž mění od nejzdobnějších v prvém návrhu, tj. oblouková okénka s falešným klenákem pod trojúhelnými štítky po nejjednodušší na posledním z návrhů. Ganneval doplnil třetí projekt též o balkon se zahradními vázami nad hlavním vchodem z parku, ale ten se nakonec se ocitl na druhé straně pod Parohovým sálem a byl přístupný z čestného dvora (nádvoří zámku). Lze se domnívat, že neustálé problémy s podmáčeným prostorem parku nakonec donutily architekta, že projektovaný balkon přesunul na opačnou stranu.
Gannevalovo autorství janovických fasád potvrzují charakteristické znaky členitosti fasád náměšťském horního zámku, třebaže je novostavba menší s dobovou mansardovou střechou. Stejně uměřené jemné drážkování (rustiku) najdeme v přízemním soklu středního rizalitu. Tím však shody nekončí, a pokud budeme pozorně sledovat též interiér, nabudeme dojmu, že Gannevalovy úpravy na Janovicích byly jakousi generální zkouškou na Náměšť. Zcela shodné jsou dvoukřídlé dveře oddělující místnosti i jejich kliky. Jen kování dveří je na Janovicích ploché (dvojrozměrné). V Náměšti zůstává sice stejný půdorys kování, ovšem v honosnějším plastickém trojrozměrném provedení. Příbuzné jsou též barokně masivní podstropní římsy na janovickém zámku, na Náměšti se objeví na stejném místě, avšak nápadně jemnější. Zde však podobnost, která prozrazuje stejnou ruku autora projektů končí. Zatímco u zámku v Janovicích musel Ganneval vycházet z velkolepého prostoru ohromných rozměrů, které si člověk spíše uvědomí uvnitř stavby a jimž zčásti podřídil svou myšlenku, náměšťské sídlo Harrachů je podstatně menší, má lidštější či civilnější rozměry, je na prvý pohled křehčí a pochopitelně propracovanější. Architekt zde tvořil „na zelené louce" novostavbu.
1764 začínají bít na věži zámecké hodiny, dodnes jsou nad nimi v lucerně umístěny dva široké a nízké zvony (cimbály) nesporně mladší a nedatované, ale třetí je velký a velmi zvučný. Pochází z éry Ferdinanda Bonaventury, jehož jméno je na dedikačním pásu zvonu odlito ve zdejším nářečí s P, tedy Ponaventura. Hodiny jsou ve stavu, který nevylučuje jejich úplnou restauraci. 1766 nebyla dokončena přístavba pivovaru, jak informují Roubic a Kouřil, ale instalovali jej na zcela nečekaném místě, v parteru (přízemí) téměř celé západní větve nového traktu od jeho počátku nad Podolským potokem. Nad ním se v prvním patře rozkládaly velké ložnice hraběte a jeho ženy, velký slavnostní sál a samozřejmě pokojíky služebných. Dnešní představa o izolovaném, ba voňavém obydlí šlechty obráceném do rozsáhlé zahrady se zpívajícími ptáky, tak dostává pořádně na frak, představíme-li si, že při otevření oken udeřil chřípí velmože a jeho choti plochý a mnohému nepříjemný pivní pach. Zámek se tedy nijak nelišil atmosférou a odérem od prostředí litovelského pivovaru. Pivo se navíc vařilo nejen pro pána a paní, kteří spíše dávali přednost jiným mokům, především vínu, ale především pro početnou poddanskou obec, která naopak pivo pokládala za nezbytný doplněk potravy či dokonce lék a pachem tak zámecké pivo připomínalo vytrvale svou nezanedbatelnou existenci na každém kroku. Vznešený balkón, který byl proti plánu přesunut z opačné strany chránil slavnostní vstup. Neočekávejme však žádné vznešené velkoryse komponované zámecké schodiště. Vchod do weisserovského křídla původně nebyl jako důležitý koncipován (viz navržený vstup ze zahrady), jak svědčí zcela běžné měšťanské schodiště s litinovým zábradlím, jež se zdá nepatřičným pro důstojný zámek.
Po dokončení vnějších stavebních úprav zřejmě došlo (PLAČEK) též k novému vybavení interiéru, včetně přístavby hospodářských stavení. Pečlivý a na vše pamatující Ganneval též navrhl uzavřít zámecké nádvoří nízkou klasicistní budovou v místech plotu, který dnes odděluje zámeckou část komplexu. Od leva, díváme-li se od hlavní brány, měla sloužit podkoním, skladu sedel, ohlávek a postrojů, další část tkalcům a zadní část byla otevřena ven a autor ji projektoval jako sklad suchého dřeva. Také zbytek zámeckého přízemí přidělil jednak skladům kůže, železa a uhlí, jednak pracovnám úředníků a pokojům sloužících. První patro v nových traktech určil panstvu, jejich vznešeným hostům a komornictvu. Zámek tedy byl, jak vidíme, zčásti též výrobním prostorem a zároveň významným úřadem srovnatelným s pozdějšími okresními hejtmanstvími, vždyť až do roku 1848 byla správními celky jednotlivá panství (viz dodnes Anglie), nikoli zčásti volené okresní správy. Lze si snadno představit nemalou skupinu lidí pracujících a pohybujících se v zámku včetně těch, co jej obývali. Další množství osob přicházelo v úředních záležitostech za panstvem i úředníky, přicházeli řemeslníci, jiní přiváželi nutné zásoby a nejednou neustálé hemžení ještě zesiloval halasný doprovod četných panských hostí zvláště v období honů. I zde padá jakákoli představa o vznešeném tichu a okázalé izolaci vysoké aristokracie od ostatních lidí. Zámek byl tudíž místo hlučné, živé a sloužil mnohem většímu množství lidí než jen úzké společnosti šlechticů, alespoň tomu tak bylo na Janovicích, ať bylo panstvo přítomno nebo nikoli.
Literatura: Literatura: Spurný, František a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Severní Morava, Praha 1983; Plaček, Miroslav: Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku, Praha 1996; Roubic, A.-Kouřil, M.: Vývoj janovického zámku, vnitřní tisk STA Janovice; Samek, Bohumil: Umělecké památky Moravy a Slezska, díl 2, J/N, Praha 1999; Toman, P: Nový slovník československých umělců 1, A-K, Praha 1947
Karel, Jiří: Janovický zámek Harrachů, Rýmařovský horizont 08/2008, SVČ Rýmařov