Geologie
Chráněné území zahrnuje širší okolí soutěsky vodopádů - údolní svahy potoka Huntavy a jejího přítoku, Tvrdkovského potoka v délce zhruba 1000 m nad a 500 m pod vodopády. Leží na kontaktu dvou regionálních geologických jednotek, silezika na západě a moravskoslezského kulmu na východě.
Říčka Huntava si v severozápadní polovině chráněného území proráží cestu mocným komplexem vulkanogenních, slabě metamorfovaných hornin. Střídají se pásma efuzivního původu s tufogenními. Metamorfované kyselé vulkanity spilit-keratofyrové řady (porfyroidy) jsou značně odolné, mají drobně porfyrickou až afanitickou stavbu, nevýraznou foliaci a světlou barvu s nažloutlými odstíny. Metatufy s výrazně nižší odolností nabývají vzhledu fylitických hornin. Koryto říčky je zahloubeno podle příčných puklin přibližně kolmých na strmě spadající plochy foliace - ty jsou obnaženy v kaskádových prazích i ve skalní stěně, po níž stéká nejvyšší, spodní vodopád. Hojné jsou klikatě zvrásněné křemenné žíly několikacentimetrových mocností, většinou ložní, paralelní s plochami filiace. Pod vodopádem, kde se soutěska rozšiřuje, se v nadloží porfyroidů objevují bazické vulkanity, diabasy, které metamorfními pochody nabyly charakteru zelených břidlic až chloritických fylitů. Mají tmavou, zelenavě šedou barvu a zřetelně páskovanou texturu se světlejšími milimetrovými polohami s převahou kalcitického materiálu, které zvýrazňují foliaci. Metadiabasy mají výrazně nižší odolnost ve srovnání sporfyroidy. Místy je v hornině vyvinuto magnetitové zrudněni ve formě okem viditelných krystalků. Pozůstatky po historické těžbě železných rud jsou patrné na odvalech v údolním svahu zhruba 50 m východně od vodopádu.  Ve vzdálenosti zhruba 200 m jižně od vodopádu probíhá výrazně šikmo ke směru údolí tektonický styk metavulkanitů s kulmskými horninami andělskohorského souvrství. Ty se vyznačují intenzivním flyšovým střídáním drobových, prachovcových a břidličných poloh, postižených jen mírnou anchimetamorfózou.

Květena
Chráněné území je pokryto různorodými lesními porosty. V jižní části se na jižních a jihozápadních svazích se zachovaly fragmenty přirozených habřin asociace Melampyro-Carpinetum. Na západních svazích rostou staré suťové lesy svazu Tilio-Acerion s javorem klenem (Acer pseudoplatanus), mléčem (A. platanoides), habrem obecným (Carpinus betulus), bukem lesním (Fagus sylvatica), jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior), hojnou jedlí bělokorou (Abies alba) a jilmem horským (Ulmus glabra). V bylinném patře rostou kopytník evropský (Asaum europaeum), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), pitulník horský (Galeobdolon montanum), kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum), svízel vonný (Galium odoratum), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kapraď samec (Dryopteris filixmas) a plicník tmavý (Pulmonaria obscura), v jarním aspektu kvetou zapalice žlutúchovitá (Isopyrum thalictroides) a dymnivka dutá (Corydalis cava). Většina ostatní plochy národní přírodní památky rekonstrukčně náleží jedlobučinám svazu Eu-Fagion. Porosty byly však ovlivněny lesním hospodářstvím, které preferovalo smrk, takže zbytky přirozených jedlobučin s vitální (mnohde zmlazující) jedlí se nacházejí především v těžko přístupných dolních částech strmých svahů kolem vodopádů, zatímco v horních částech převládá smrk. V podrostu jedlobučin dominují kapradiny - kapraď osténkatá (Dryopteris carthusiana), kapraď samec (D. filixmas) a papratka samičí (Athyrium filixfemina). Ve středních a horních částech svahů hluboké soutěsky Huntavy jsou dnes většinou druhotné smrčiny s vtroušeným bukem a jedlí. Na skalních výchozech se uchycují jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) a bříza bělokorá (Betula pendula), na temeni nejvyšší Soví skály roste několik exemplářů borovice lesní (Pinus sylvestris).
Vlhké stinné skály v oblasti vodopádů jsou porostlé druhově pestrými společenstvy mechů a játrovek, místy s kapradinami - puchýřníkem křehkým (Cystopteris fragilis), osladičem obecným (Polypodium vulgare) a sleziníkem červeným (Asplenium trichomanes).

Zvířena
Z hydrobiologického pohledu jsou Rešovské vodopády zajímavou lokalitou. Za zmínku stojí nálezy dvoukřídlého hmyzu - vzácného horského druhu muchničky Simulium tuberosum (čeleď Simuliidae), dále bahnomilek z čeledi Limonidae Dactylolabis subdilatata (nejníže položená lokalita tohoto endemitu Jeseníků) a Euphylidorea aperta (jediná známá lokalita na Moravě). Okraj chráněného území obývá dosti početná populace kriticky ohroženého jasoně dymnivkového (Parnassius mnemosyne). Obratlovci zde nebyli zkoumáni.

Lesnictví
Přirozená dřevinná skladba lesních porostů byla na části chráněného území (mimo prudké a skalnaté svahy) přeměněna, dnes tu jsou monokultury nepůvodního smrku ztepilého nebo porosty v nichž smrk převažuje. Místy byla skladba narušena zavlečením dalších nepůvodních druhů, např. borovice vejmutovky (Pinus strobus) a douglasky tisolisté (Pseudotsuga menziesii). Porosty jsou poměrně celistvé a biologicky stabilní, čímž se vytvářejí optimální podmínky samovolného zmlazování dřevin a keřů provázejících přirozené ekosystémy oblasti Nízkého Jeseníku. Cílené lesnické zásahy podporují přirozenou obnovu jedle a buku, zachování doupných stromů a vhodných biotopů pro jasoně dymnivkového.