Pomníky padlých z první světové války

    První světová válka...
    Pojem, který se většiny současné mladé generace dotýká stejně okrajově jako obrozenecké hnutí, francouzská revoluce nebo třeba kolektivizace zemědělství. Ano, je to již všechno dávno pryč, Odehrávala se na třech kontinentech a ve všech oceánech. Ve válce zvítězila Dohoda, jejímiž nejdůležitějšími členy byly Velká Británie, Francie, carské Rusko, Japonsko, později Itálie a USA, nad Ústředními mocnostmi v čele s Německým císařstvím, Rakousko-Uherskem, Tureckem a později Bulharskem
    Válka vznikla jako důsledek krajního zostření rozporů mezi světovými mocnostmi v zápase o sféru vlivu, kolonie, zdroje surovin, odbytiště a trhy.


    Výsledkem války byl zánik čtyř monarchií - ruské, habsburské, německé a turecké. Na místě rozpadlých států vznikly tzv. nástupnické státy: Rakousko, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, Polsko, Maďarsko a Československo. Zbylé území připadlo Rumunsku a Itálii. Ruská Besarábie byla připojena k Rumunsku. V roce 1919 byla připojena Podkarpatská Rus k Československu. Bylo obnoveno Belgické království v plném rozsahu, Francie získala zpět Alsasko a Lotrinsko. Spojené státy americké získaly vedoucí postavení ve světě a staly se hlavní mocností.
    V prvních letech Československé republiky bylo vybudováno mnoho pomníků se jmény těch, kteří v první světové válce zahynuli. Vztah obyvatel obcí k pomníkům byl většinou přímo osobní - mezi uvedenými jmény padlých byl vždy někdo, kdo byl buď přímo členem rodiny nebo k ní měl blízký vztah. I přes velký časový odstup jsou pomníky dosud pietním místem. V našem kraji, kam naprostá většina rodičů nebo prarodičů dnešních obyvatel přišla po druhé světové válce „odjinud", se stala jména na pomnících jmény vesměs neznámými. Z tohoto úhlu pohledu je snad možné pochopit, že poválečným osídlencům pomníky s cizími jmény, navíc často se symboly, které v poválečné době i později byly vnímány velmi nepříznivě, nejen nic neříkaly, ale často vyvolávaly i emoce negativní. Odtud již pak není daleko k vysvětlení (ne však k pochopení) skutečnosti, že mnohé z pomníků padlých z první světové války byly po konci druhé světové války zlikvidovány, z řady dalších byly odstraněny „německé" symboly (orlice, rovnoramenné „tlapaté kříže", dubové ratolesti, meče apod.) a také desky s německými jmény padlých v první světové válce a to co zbylo pak bylo použito jako podstavce pro tehdy „aktuální" pomníky na počest osvoboditelů od nacistického jha. Snad nejtypičtějším příkladem aktivit horlivých funkcionářů minulého režimu je pomník v Sovinci - na mohutném tělese pomníku jsou sochy dvou vojáků v rakouských uniformách v životní velikosti, s typickými ovinovačkami na lýtcích. Na pomníku je jednak deska se jménem Vincenta Gilberta, kapitána francouzské armády, který na hradě Sovinci zemřel v roce 1941 jako válečný zajatec a dále deska s velmi příznačným nápisem: „Na paměť padlým obětem za osvobození a očistu našeho pohraničí". O obětech první světové války, kterým byl původně pomník věnován, ani zmínka. Skutečně „dokonalá očista"! Poněkud kuriózní proměnu prodělal pomník v Tvrdkově - deska se jmény osmnácti padlých občanů obce byla umístěna na „mohyle" z křemenných balvanů s plastikou orlice na vrcholu. Deska byla v roce 1948 nahrazena deskou se jmény prvních českých osídlenců, ta však byla v padesátých letech zničena a v roce 1963 při příležitosti oslav VŘSR byla vsazena nová deska z bílého mramoru s nápisem „Z vděčnosti svým osvoboditelům", později nahrazená stávající žulovou deskou se zájmenem změněným na „našim". V roce 2013 byl pomník opraven a byla instalována nová deska z tmavé intruzivní horniny s nápisem PADLÝM V PRVNÍ A DRUHÉ SVÉTOVÉ VÁLCE. Orlice patrně vzala za své hned v prvních poválečných dnech. Podobně byl přebudován pomník v Dolní Moravici a v Ryžovišti (padlo nebo ve válce zemřelo 68 občanů), v Břidličné zůstala po deskách se jmény padlých jen prázdné místo na zdi hasičské zbrojnice a v parčíku na náměstí je „náhradní" pomník s nápisem „Národním hrdinům obou světových válek 1914 - 1945", z pomníku ve Stránském zbyl pouze podstavec a železný plůtek kolem. V posledních letech byla vrácena původní podoba nejen pomníku v Dolní Moravici, ale také pomníkům padlých Dětřichově nad Bystřicí a také v Tylově.
    Pomníky, které zůstaly zachovány, podávají výmluvné svědectví o rozsahu a hloubce tragédie, kterou první světová válka představovala. Např. v Rýmařově přišlo o život 128 mužů (mezi německými příjmeními najdeme i ryze česká - Smetana, Kasparek, Novak, Hlouschek), v bývalém Janušově, Janovicích, Novém Poli a v zaniklé obci Růžové celkem 74, v Ondřejově 25 (každý dvacátý občan), v malém Harrachově s necelými 350 obyvateli 16 mužů, ve Staré Vsi 87 - každý třicátý občan, v Rudě 26, v Dobřečově, který měl tehdy kolem 550 obyvatel 32, v Jiříkově s necelými 400 obyvateli 21 (na prvním místě jméno učitele L. Brosche, mezi oběťmi jsou uvedeni tři muži s příjmením Ali - Martin, Adolf, Eduard, objevuje se i příjmení Jurinka, patrně slovanského původu), v Břidličné 62. Udržovaný žulový pomník v Rešově uvádí jména 18 mužů, kteří zemřeli nebo zmizeli na frontách v Haliči, Rusku a Itálii, mezi nimi jedno české jméno - Franz Horak. Památník ve formě kapličky ve Velké Štáhli skrývá uvnitř desky se jmény 32 obětí, na prvním místě je uváděn baron v. Stutterheim a mezi německými jmény objevíme také jméno Hajek. V Edrovicích sice zůstala podobná stavba - jako zvonička - zachována, desky se jmény však chybí, pomník v Albrechticích u Rýmařova byl zcela zlikvidován. Ve Stříbrných horách umístili desku se jmény 14 padlých a zemřelých do místní kaple, dodnes podává svědectví např. o tom, že jen několik dní po zahájení války s Ruskem tam 14. srpna 1914 padl první z místních občanů - Otto Pösel, na ruské frontě zahynulo ještě devět dalších. Deska se jmény padlých je umístěna na průčelí kaple v Krahulčí (Dětřichov nad Bystřicí). V Horním Městě se tehdejší radní při jednání o vybudování pomníku neshodli a obec tak zůstala bez památníku.
    Při bližším zkoumání jmen padlých, zemřelých a nezvěstných na pomnících zjistíme, že umírali i vojáci velmi mladí, např. v Harrachově byl nejmladším Ervin Tenner, který padl ve svých devatenácti letech, nejstarším, devětačtyřicetiletým, byl možná jeho otec nebo strýc Josef Tanner. Na památníku v Janovicích jsou uvedeni tři devatenáctiletí Otto Hoffmann, Alfred Schreiber, Karl Scholer z Janušova, vůbec nejmladším byl osmnáctiletý Karl Ludwig. Mezi oběťmi z Dobřečova jsou čtyři s příjmením Nickmann, patrně všichni rodinně spříznění, ve Staré Vsi se na pomníku objevují po šesti příjmení Falk a Hoffmann, v Ondřejově třikrát příjmení Schmidt, prvním padlým byl Rudolf Schwab, 16. 8. 1914, na úplném počátku války. Na pomníku v Těchanově žádná jména uvedena nejsou.
    Kolik nešťastných lidských osudů by se dalo vyčíst z kronik, úředních záznamů a hlavně ze vzpomínek těch, kteří peklem první světové války procházeli! Nejen na frontách, ale i ve válčících zemích. Hlad, zima, nemoci, bolest nad ztrátou blízkých, vdovy, sirotci, bída, beznaděj...
    Neodbytně se vnucuje otázka - proč?
    Na pomnících vedle vesměs německých jmen padlých, nezvěstných a zemřelých v důsledku nemocí a zranění vidíme zejména výrazná hesla o vděčnosti hrdinům padlým za vlast („Den Helden der Heimat", „Den fürs Vaterland gefallen Helden" apod.). Za jakou vlast? Sudety s převážně německým obyvatelstvem byly součástí Rakouska-Uherska stejně jako české vnitrozemí. „Mým národům" nazval tehdy císař výzvu k válce a zároveň ortel smrti pro mnoho obyvatel jeho říše, nemajících potuchy o pravých příčinách války a hlavně o jejím smyslu. A tak za „vlast", tedy „za císaře pána a jeho rodinu", museli bojovat Rakušané, Maďaři, Češi, Slováci, Poláci, Srbové, Chorvati a Slovinci, Rumuni a Italové a také Němci žijící na území mnohonárodnostního celku Rakousko-Uherska se 49 milióny obyvatel. Když Češi, Němci a další trpěli a umírali na rakousko-uherských frontách, možná tušili, že „vlast", za kterou jsou nuceni bojovat, je jen propagandistickým heslem, ale jejich představy o „pravé vlasti" byly patrně stejně rozdílné jako jazyky, kterými mluvili. Poválečný vývoj to jasně ukázal, i když ovšem nejdůležitější roli opět hrála „vyšší politika". Čechům se naplnil sen o samostatném státě, Němci z pohraničních území však vesměs směřovali k jinému cíli - doufali ve vznik státu Deutsch-Österreich, jehož součástí by byly i autonomní provincie Deutschböhmen v severních Čechách, Böhmerwaldgau na Šumavě a Sudetenland a Deutschsüdmöhren na Moravě a ve Slezsku. Snahy o odtržení těchto „provincií" od českého státu ukončil až vojenský zásah československé vlády počátkem prosince 1918, tehdy bez obětí, nicméně však akce proti generální stávce v sudetoněmeckých městech v březnu 1919 (požadavkem bylo umožnění účasti na parlamentních volbách v Rakousku) si vyžádala život 54 českých Němců.
    Rakousko-uherští vojáci, Češi nebo Němci, jistě netušili, jakým hrůzným způsobem bude zneužit pojem „vlast" a další nacionální symboly pro vyvolání fanatických emocí vedoucích po poměrně krátké době k další, ještě hroznější válce.
    O to víc se vnucuje myšlenka, že v první světové válce trpěli a umírali Němci, jejichž jména čteme na pomnících padlých, stejně nesmyslně jako Češi a jiní.
    Je zajímavé navštívit pomník padlých v Malé Morávce, který uvádí 43 jmen obětí z Malé Morávky a 19 z Karlova. Po obou stranách původního pomníku jsou umístěny žulové panely se 185 jmény označenými jako „oběti války a násilí v letech 1930 - 1945/49". Jak výmluvné memento! Němcům (některým? - mnohým? - většině?), žijícím po staletí v našem pohraničí, se na počátku druhé světové války splnil sen o spojení s „velkým Německem, ovšem v podobě, za kterou zaplatili velmi krutou daň.
    Na nově umístěné desce na pomníku v Malé Morávce je český a německý nápis: „Hroby vojáků jsou památníkem, který navždy nabádá k míru a usmíření.".
    Lidská dimenze krvavých křižovatek chaotického vývoje člověčenstva by neměla být zapomenuta nikdy, ani v případě Čechů a Němců padlých pod prapory Rakousko-Uherska v první světové válce.

    Marek, Miloslav : Rýmařovský horizont 19/2006, SVČ Rýmařov

    Pozn.:  V článku chybí informace o pomnících padlých v Lomnici a v Tylově. O historii jejich vzniku a dalších osudech napsal pro Rýmařovský horizont zajímavý článek p. Jaroslav Chytill,  článek byl zveřejněn v RH 13/2007. Zde si dovolíme citovat některé pasáže z jeho textu:

    O postavení pomníku v Lomnici, který by uctil památku padlých vojáků v první světové válce bylo rozhodnuto v r. 1920, a protože nebylo peněz nazbyt, pomník měl být postaven vlastními silami. Tak vznikl svým způsobem výjimečný pomník z kvalitních cihel a betonové malty. Boj se rozpoutal o místo, kde měl být pomník ve tvaru pylonu postaven. Nakonec padla volba na prostranství  u tehdejší císařské silnice naproti hostinci p. Müllera a tam stojí dodnes, i když po roce 1945 byla snaha jej  zbourat (na vrcholu je germánský kříž a na stéle meč). Bohužel dnes již bez desky ze supíkovického mramoru se jmény padesáti padlých vojáků, z nichž pět bylo Čechů.

    O tylovském pomíku se ví jen velmi málo - jen to, že stál u silnice do Bruntálu a dodnes zde najdeme jeho dva díly.

    Pozn. autora: Mezi různé pomníky připomínající konec druhé světové války a její oběti zaujímá zvláštní postavení památník v místě pracovního tábora - pobočky koncentračního tábora v Osvětimi na jižním okraji obce Lomnice. Na hřbitově pak najdeme památník obětem zajateckého tábora z let 1940-45.

    M. Marek

     

    F349-Pomník v BřidličnéF349a-skenovat0008Pův. pomník v D. MoraviciEdroviceJanovice

     

    JiříkovF352- Bývalý pomník v Lomnici 01Malá Morávka Ondřejov Památník v Rešov

     

    RudaDesky na pomníku v RýmařověDesky na pomníku v RýmařověSovinec

     

    TěchanovStará VesF360a-Původní pomník v Tvrdkově, 0601P4160035

     

    Velká ŠtáhleDolní MoraviceHarrachov

     

    Horní část pomníku ve Staré VsiLomniceLomnice
    P6240020 2P6240063 2

    Rýmařovsko