Chudý horský kraj s drsným podnebím v okolí Rýmařova neměl svým prvním osadníkům příliš co nabídnout. Není proto divu, že k trvalému osídlení zde došlo poměrně pozdě a bylo to nerostné bohatství, které motivovalo kolonizaci v průběhu 13. století. Mezi nejstarší osady zde náleží Ruda, která se v dochovaných česky psaných listinách sice uvádí až v r. 1348, avšak zdejší doly na stříbro byly nesporně staršího data a lze je klást na počátek 13. století. Také podle početných zachovaných pomístních názvů z hornické terminologie české i německé vyplývá, že kutání, těžby a zpracování kovů bylo důležitým motivem kolonizace.
Pozdější politický okres Rýmařov vznikl sloučením středověkých panství sovineckého, rabštejnského (janovického) a stráleckého. Přirozeným ekonomickým centrem se stal Rýmařov, původně ležící na zaniklém panství štráleckém. V průběhu staletí se střídali majitelé panství, kteří vždy představovali nejbohatší rody moravské a mezi jejich předními ekonomickými zájmy byly investice do těžby rud. Neustále obnovované doly na stříbronosné polymetalické rudy chudé na obsah kovu v okolí Horního Města byly však vždy brzy opuštěny a trvalejší zájem se od 16. století přenesl na zdejší početná ložiska železných rud v devonu vrbenské skupiny v pruhu od Plinkoutu a Rudy přes Horní Město, Skály, Edrovice a Moravici k Malé Morávce. Tyto rudy se staly počátkem pozdějšího rozvinutého železářství. Ruda se svážela do hutí a hamrů, z nichž nejstarší byly v Dlouhé Loučce a Břidličné (Frýdlant) při dostatečně vodnatých říčkách. Již z roku 1512 existuje záznam o sporu ohledně mýtného za odvoz železa z Dlouhé Loučky do Rýmařova. V první polovině 16. století existovaly hutě též u Horního Města – Skal, Rýmařova a hamry u Rudy, Janovic a Horní Moravice. Rozkvět báňské činnosti a hutnictví železa nastal po roce 1552, kdy panství rabštejnské koupil i s žerotínským zámkem v Janovicích Šimon Eder ze Štiavnicea po něm o třicet let později osvícenský Ferdinad Hofman. Sousední sovinecké panství pánů z Boskovice přešlo do rukou Ederů v r.1578, kromě Huzové a Rudy, v níž sídlil horní úřad nadaný od r. 1578 horním řádem podle práva jihlavského. Za třicetileté války se navzdory poměrům pokračovalo v těžbě železných rud a je dochována zpráva, že hamry z Břidličné a Malé Morávky dodávaly císařské armádě až 500 mušket týdně.
Od r. 1721 přešlo janovické panství sňatkem na rod Harrachů původem od Šluknova, za jejichž držení se železářství na Rýmařovsku úspěšně rozvíjelo až do počátku druhé poloviny 19. století. Největší železárny s hutí, hamrem, slévárnou, drátovnou a dalšími provozy byly při Podolském potoce v bezprostřední blízkosti janovického zámku a objemem výrobků se řadily na třetí místo na Moravě. Další železárny byly u Rýmařova, Bedřichova, Břidličné, Ryžoviště a Malé Morávky (původně na katastru obce Karlov). V roce 1783 bylo na Moravě vyrobeno okolo 30 000 g surového železa, z toho 1/6 byly z panství janovického. Ještě na konci 19. století se na panství janovickém živilo hornictvím a železářstvím přes 1000 osob. Ve Staré Vsi u Rýmařova byla na místě původní malé huti postavena huť nová (Anenská, Ferdinandova a Tereziánská), vybavená rovněž hamrem, slévárnou, válcovnou a drátovnou. Přehledná ročenka c.k. ministerstva zemědělství z r. 1878 uvádí z janovické hutě roční výrobu za r. 1875 15 345 q surového železa a 3 845 q litiny. Anenská huť ve Staré Vsi v téže době vyráběla tažené železo, černé, pozinkované a pocínované plechy a pozinkovaný drát.
Hrabě František Arnošt Harrach z Janovic vlastnil v polovině 19. století železnorudné doly u Edrovic, Janovic, Moravice, Malé Morávky, Rudné, Rešova a Skal, celkem 36 obyčejných důlních mír a mimo své panství dále doly u Rudy, Čabové a Moravského Berouna. Především těžbou z těchto ložisek byly zásobovány hutě v Janovicích a Staré Vsi.
V téže době byly na severní Moravě doly a hutě dalších šlechtických rodů, ale stále větší měrou se na báňském a hutním podnikání podíleli kapitálově silní měšťané. Tak hutě a železárny v Alojzově u Branné náležely knížeti A. Liechsteinovi a železnou rudu získávaly z dolů u Květína (25 200 vídeňských centů v r. 1875), Úsova, Rovenska, Hostic a Malého Vrbna, hutě a železárny bří Kleinův Sobotíně zpracovávaly rudu z těžených ložisek Květím, Benkov, Police, Vernířovice (důl Sylvan), Šumperk (důl Františka), hutě a železárny bří Kleinů ve Štěpánově u Olomouce získávaly surovinu z důlního okrsku Šternberk, Chabičov, Řídeč, Hlásnice, dále z Loděnice a Čabové. Z týchž ložisek odebíraly rudu také Rothschildovy železárny v Mariánském Údolí u Olomouce.
Na slezské straně Hrubého Jeseníku byly hutě a železárny vratislavského biskupství v Železné u Vrbna pod Pradědem, hutě řádu Německých rytířů v Ludvíkově u Vrbna a proslulé byly železárny opavské firmy Tlacha a Keil v Latzdorfu u Ondřejovic.
Tato bohatá báňská a hutní činnost zanikla na přelomu 19. a 20. století. Na Rýmařovsku se udržela železářská výroba v Břidličné (Kovohutě) a Malé Morávce (řetězárna). Po rušné činnosti trvající více než pět století nezůstalo téměř žádných stop. Poslední historické objekty železáren v Janovicích a Anenské huti ve Staré Vsi u Rýmařova byly v letech 1955 – 1956 strženy a na jejich místě vznikla obytná nebo rekreační zástavba. Zásluhou Vlastivědného ústavu v Olomouci a Českomoravského rudného průzkumu v Rýmařově byla těsně před demolicí jedinečných objektů a technických památek pořízena fotodokumentace, z nichž publikujeme dvě ukázky.
Jaroslav Skácel
(Pozn. zpracovatele: Hamr je kovářská dílna, která je vybavena stroji poháněnými vodním kolem. Hlavní součástí hamru je buchar, obrovské kladivo, které je nadzdvihováno palci umístěnými na obvodu hřídele vodního kola Kování na hamru bylo dříve jediný možný způsob, jak získat kujnou ocel ze surového železa. Produktem hamrů tak často byly polotovary, tzv. svárkové oceli, které sloužily jako materiál pro další zpracování. Dalšími samostatnými vodními koly byly obvykle v hamru poháněny měchy, rozdmýchávající kovářskou výheň a brus pro zabrušování a ostření železných výrobků.)
Přepis stejnojmenného článku autora Doc. RNDr. Jaroslava Skácela, CSc., publikovaného v časopise Geologický průzkum 2/1993, str. 48-49