Ačkoliv dnes již toto starobylé městečko patří do Olomouckého kraje, jeho historie úzce souvisí s dějinami našeho regionu a dosud je vnímáno jako součást Rýmařovska, byť ležící na samé jeho hranici. Existuje hned několik důvodů, proč bychom tuto obec neměli opomenout: Huzová je vůbec nejstarší osadou na Rýmařovsku, v poválečném období však prošla výraznými změnami, které z větší části setřely její středověký ráz. Pozoruhodných památek má Huzová přesto stále dost.
O osadě Guzoue se poprvé zmiňuje listina biskupa Jindřicha Zdíka (1141) v seznamu církevního majetku sepsaného u příležitosti vysvěcení chrámu sv. Václava v Olomouci. Tento doklad nicméně není přijímán všemi historiky jednomyslně, Bohumil Samek i Seznam nemovitých kulturních památek okresu Bruntál uvádí, že název Guzoue se může týkat i 15 km vzdálené Moravské Huzové, části obce Štěpánova, cca 5 km jz. od Šternberka..
Huzová (Guzoue, Guzssow, Husowia, Hussovia, Hausaw, Civitas Teutohausensis, Husowa, Huzowe, Deutschen Stadt Hause, Hauzowey, Teuschen Hawsern, Hause, Deiczen Hause, Deutsche Hausse, Teutsch Hauss, Hauzowa, Teutschhause, Deutschhause, Hužova Německa, Německá Husová, Něm. Huzová, Něm. Hůzová) byla založena jako tranzitní stanice na důležité zemské stezce z Olomouce do Vratislavi a současně jako kolonizační centrum pro tuto část olomouckého biskupství. Zpočátku byla osídlena slovanským obyvatelstvem, podle Ireny Šindlářové pravděpodobně přišlým z právě zmíněné Moravské Huzové. Na odlišení od této původní Huzové se posléze začala naše Huzová odlišovat přívlastkem Německá.
Další, tentokrát již německá kolonizační vlna probíhala od konce 12. století do 1. poloviny 14. století. Do dosud řídce osídlené oblasti přicházeli osadníci z Německa především za vidinou nerostného bohatství. Na rozdíl od většiny okolních osad však sama Huzová z důlní činnosti příliš nežila, hlavním zdrojem obživy zdejšího obyvatelstva bylo zemědělství na nepříliš kvalitní půdě, lnářství a domácí tkalcovství.
Huzová přesto byla díky své poloze ve středu zájmu olomoucké kapituly. Kolem roku 1320 je v lenním rejstříku olomouckého biskupství uváděna již jako civitas = město a stává se feudálním sídlem rodu, který později vybudoval hrad Sovinec. Vznikla tak provincie Hussovia, k níž roku 1326 náleželo 13 usedlostí. S odchodem feudálního pána na Sovinec zřejmě souvisí i úpadek a postupný zánik hrádku Waldhausen, známého též jako Mutkov, jehož pozůstatky lze nalézt na levém břehu řeky Sitky asi kilometr a půl jižně od Huzové.
Již v roce 1452 je údajně doložen městský znak se sovou, symbolem moudrosti, odkazujícím v tomto případě zároveň k hradu Sovinci.
Ač byla Huzová od konce 15. století pouhým městečkem, udržela si svá předchozí městská práva včetně práva várečného. V roce 1565 navíc získává vyšší soudní právo neboli právo hrdelní. Na nedalekém Šibeničním vrchu byla v té době postavena šibenice a na náměstí pranýř.
Na začátku třicetileté války byla Huzová poměrně významným a prosperujícím městem, které však posléze stále více ochromovali drancující. Další vliv na markantní úbytek obyvatelstva měly morové epidemie a hladomor. Morová epidemie zasáhla do života Huzové nejvýrazněji v letech 1710 až 1715. Jejím mementem je morový sloup Panny Marie stojící na okraji Huzové u silnice na Paseku, který vytvořil lidový umělec roku 1710.
Další válečné útrapy přinesly války prusko-rakouské po nástupu Marie Terezie na trůn roku 1740.
Kromě moru a vojáků měly dopad na život Huzové pravidelné požáry, které stravovaly majetek zdejších obyvatel opakovaně od 17. století až do 30. let 20. století. Jeden z největších požárů, který Huzovou postihl 10. června 1787 během nedělní bohoslužby, zničil více než sto domů, nespočet chlévů a stodol, pivovar, kostel i kapli sv. Valentýna (kamennou kapli z roku 1730, která stávala na Kostelním vršku). Kostel, fara a další domy byly poškozeny i při požárech v letech 1846, 1871 či 1874.
V roce 1832 zasáhla Huzovou epidemie cholery a ve 40. letech 19. století velká hospodářská krize včetně katastrofální neúrody roku 1847. Následující revoluční rok 1848 se nesl ve znamení zrušení roboty a poddanství, odvolání panského zřízení a zavedení zemské a okresní správy. Huzová byla začleněna do okresu Šternberk.
První polovina 20. století přinesla Huzové totéž co všem okolním obcím a městům. První světovou válku, hospodářskou krizi, nárůst nacionalismu, druhou světovou válku, odsun Němců a nové osídlování obyvateli převážně české a dále chorvatské, slovenské, romské, maďarské a polské národnosti. Z Huzové bylo odsunuto přibližně 1600 německých obyvatel.
V roce 1949 byla Huzová v rámci nového krajského zřízení přičleněna k okresu Rýmařov a v roce 1960 po další reorganizaci do okresu Bruntál. V roce 1964 byly k Huzové připojeny dosud samostatné obce Arnoltice a Veveří, které jsou dodnes jejími místními částmi. V současnosti má Huzová společně se svými místními částmi 622 obyvatel, nese statut obce a náleží do správního obvodu obce s rozšířenou působností Šternberk v rámci Olomouckého kraje.
Z historických památek obce Huzové se do dnešních dnů zachovalo relativně dost, nicméně větší část dokladů středověkého rázu tohoto kdysi velmi významného města zmizela díky nesčetným požárům, ale i kvůli necitelným demolicím v letech 1945 až 1965. Během tohoto dvacetiletí zmizela především unikátní středověká tvář huzovského náměstí s čtvercovým půdorysem. 
Dominantou mezi historickými památkami Huzové je kostel sv. Jiljí. Požár roku 1651, který společně s dalšími domy zasáhl kostel a zničil i faru a s ní veškeré záznamy, zapříčinil, že o církevním životě Huzové do poloviny 17. století máme jen kusé informace. Víme pouze tolik, že Huzová patřila již od roku 1131 k olomouckému biskupství a roku 1351 zde papež Kliment VI. zřídil děkanát, příslušející k litomyšlskému biskupství a spravující osm farností. Po zmíněném požáru byla duchovní správa dočasně přestěhována do Jiříkova, po pěti letech však byla v Huzové postavena nová fara, kterou převzal P. Tomáš Pirkel. Farní budova podlehla ničivému ohni ještě několikrát, současnou podobu jí vtiskla rekonstrukce z roku 1874. Sídlem huzovského faráře byla až do roku 1983. Nyní je farnost řízena z Břidličné.
Farní kostel sv. Jiljí stojí poblíž huzovského náměstí, uprostřed nevelkého hřbitova obehnaného kamennou zdí z 19. století. Historické jádro kostela, zahrnující hranolovitou věž, obvodové zdivo původně plochostropé lodi a křížově zaklenutého kněžiště, pochází podle Ireny Šindlářové z 15. století, podle Bohumila Samka již z 2. poloviny století předchozího. Loď i kněžiště byly nově zaklenuty zřejmě až po druhém požáru v roce 1787. V téže době byl kostel barokizován, zaobleny východní kouty lodě, prolomena půlkruhově zaklenutá okna a západní vchod, přistavěna předsíň a zvýšena věž. Hudební kruchta byla vestavěna teprve v 2. půli 19. století během druhé zásadní rekonstrukce kostela, kterou vyvolal další ničivý požár roku 1874. Při tomto požáru byly poškozeny věžní hodiny, střecha a kopule věže a také interiér chrámu. Huzovský kostel působí zvnějšku poměrně jednoduchým dojmem, který narušuje pouze prosklený výklenek s biblickým výjevem. Naopak zevnitř okouzlí ornamentální výmalbou, barevnými vitrážemi oken a působivým zdobením oltářů i klasicistní kazatelny.
Svatému Jiljí, poustevníkovi ze 7. - 8. století, který žil v jižní Provenci a podle legendy se živil pouze laním mlékem, je věnována vitráž nad hlavním oltářem. Je na ní zobrazen sv. Jiljí v benediktinském hábitu i s laní, která představuje jeho hlavní atribut. Další dvě vitráže v kněžišti zobrazují Krista a Pannu Marii, čtyři vitráže v lodi znázorňují sv. Antonína Paduánského, sv. Aloise, sv. Terezii a sv. Annu. Kromě obrazů světců a jejich latinských jmen obsahují rovněž německé věnování obětem světové války s výčtem padlých vojáků.
Vedle hlavního oltáře stojí pískovcová křtitelnice se sousoším Křtu Páně, naproti kazatelně zdobené reliéfy evangelistů je zavěšena socha Božského Srdce Páně. Sochy zdobí také boční oltáře. Zajímavostí jsou rovněž čtyři sochy z inventáře zničené kaple na Hutově.
Z ostatních kulturních památek obce Huzová ještě zmiňme několik soch. Před areálem kostela stojí vlevo od kované brány pískovcový kříž s reliéfem Krista, usazený na podstavci s plastickým vyobrazením nástrojů umučení a Piety, římsu zdobí cherubíni. Nápis uvádí, že kříž v roce 1827 nechali pořídit Florian a Antonia Gilgovi. Napravo od brány stojí socha sv. Josefa s Jezulátkem v náručí z 1. čtvrtiny 19. století.
Uprostřed městského parku, který obec vybudovala ve středu náměstí již roku 1831, stojí barokní socha Immaculaty z doby kolem roku 1700. Mariánská socha na vysokém sloupu s hlavicí tvořenou ovocnými plody a hlavami andílků původně stála na hřbitově v Olomouci, který byl ovšem roku 1796 zrušen. Na hranolovitém podstavci sloupu je reliéf Zvěstování Panny Marie a záznam o přenesení i dvou renovacích v letech 1887 a 1931.
Literatura: Šindlářová, Irena. Paměti obce Huzové, OÚ Huzová, Okresní úřad Bruntál a Nakladatelství DANAL Olomouc 1998; Samek, Bohumil. Umělecké památky Moravy a Slezska 2, Praha 1999; OÚ Bruntál a Památkový ústav Ostrava. Seznam nemovitých kulturních památek okresu Bruntál 2000.
Podle článku Zdenky Přikrylové (ZN: Huzová - nejstarší osada na Rýmařovsku, Rýmařovský horizont 03/2007, SVČ Rýmařov, zpracoval M. Marek.