Obec Stará Ves s místní částí Žďárský Potok leží asi pět kilometrů sz. od Rýmařova podél důležité dopravní tepny, státní silnice č. 11 ve směru na Šumperk, Hradec Králové a Prahu a silnice vedoucí do místní části Žďárského Potoka .
Stará Ves, byť by k tomu odkazoval její název, nepatří k úplně nejstarším osadám Rýmařovska. Založena byla zřejmě teprve v roce 1561 na janovickém panství tehdejšími majiteli Edery ze Štiavnice. Její název poprvé zmiňuje v roce 1584 prodejní listina císaře Rudolfa II, kde se uvádí „ves, kteráž slowe Stara Ves".
Na rozvoj obce měla značný vliv přítomnost rud a bohatých lesů v blízkém okolí vesnice. Největšího rozvoje Stará Ves dosáhla s průmyslovou revolucí v 19. století. Prosperovaly zde železárny, spjaté s janovickými podniky hraběte Harracha.
Už před rokem 1693 měla Stará Ves vlastní školu, jedinou přespolní v rýmařovské farnosti, kam byla Stará Ves přifařena až do druhé poloviny 18. století.
Teprve v letech 1776 až 1777 zde byl vybudován samostatný kostel, a to jak se na průmyslovou obec sluší, na místě staré manglovny = tírny lnu, kterou obci daroval hrabě Harrach. Farní kostel Povýšení sv. Kříže, který stojí na levém břehu Podolského potoka, asi 300 m ssv. od odbočky do Žďárského Potoka, byl vystavěn na náklady vrchnosti a několika dobrodinců, obec se podle nadačního listu z roku 1803 zavázala kostel udržovat a přispívat i na plat faráře. Ten bydlel jako expozitní kněz ve Staré Vsi již v roce 1776, fara byla zřízena teprve v roce 1843.
Staroveský kostel Povýšení sv. Kříže má velmi osobitý sloh, který zvnějšku charakterizuje poměrně nízká střecha 
a vysoká štíhlá věž nad hlavním vstupem. Interiér však překvapí svou prostorností (v roce 1832 byl kostel rozšířen) a v porovnání s jinými chrámy Rýmařovska i relativně dobrým stavem, který svědčí o tom, že kostel navštěvují lidé a pečují o něj. Vnitřní vybavení a výzdoba jsou neokázalé a jistě ne ve všech případech původní (např. křížová cesta), nicméně stylově sladěné. Na první pohled zaujme půlkruhové kněžiště s vitrážovými okny a bílým oltářem, jemuž nedominuje obraz, ale pouhý kříž a několik soch, v lodi pak zřejmě původní kazatelna s rokokovým zdobením, s níž stylově souzní jak protější velký obraz s námětem sv. Kříže, tak varhany na hudební kruchtě. Ta zaujímá nejen 
prostor za hlavním vstupem, ale vybíhá na obou stranách i do střední části lodi v podobě částečného ochozu. Ze spodního pohledu zaujme vyřezávané dřevěné obložení jejího zábradlí. Zajímavé zdobení nesou i čela dvou krátkých lavic v lodi a také lavice s harrachovským erbem uschovaná pod kruchtou, která byla vyhrazena přímo pro rodinu hraběte.
Velikost kostela svědčí o tom, že obec bývala dříve hojně obydlená (údaje z 19. století dokládají počet kolem 2 a půl tisíce obyvatel), dnes je jeho prostornost spíše na překážku snahám o renovaci. Ač je kostel na první pohled dobře zachovalý, jeho stav zhoršuje dlouhodobé pronikání vlhkosti do spodního zdiva (kostel obklopuje mokřina, za kostelem dokonce vyvěrá pramen), alarmující je rovněž tmavě hnědá skvrna nad velkým obrazem, která by mohla být dokladem bujení dřevomorky.
V těsném sousedství kostela, na malé vyvýšenině, leží hřbitov. Při jeho návštěvě nelze přehlédnout především přítomnost četných starých hrobů s náhrobky v podobě litinových křížů. U paty hřbitova, poblíž hlavního vstupu do kostela, je ve svahu zahlouben kamenný sklípek, 
využívaný snad na skladování menšího vína a potravin pro kostelníka, který obýval jednu z komůrek vedle hlavního vstupu do kostela.
S duchovním životem obce souvisí také přítomnost pískovcové sochy sv. Jana Nepomuckého s andílky (část byla ukradena) 
z konce 18. století (snad 1780), která je narozdíl od kostela zapsána na seznam nemovitých kulturních památek. Ke Staré Vsi však patří ještě další socha světce, tentokrát z kovu. V podobě siluety z plechu byla umístěna na vyhlídkovém místě na skále nad obcí. Její původní podoba není jasná. Německý zdroj uvádí, že šlo o zpodobení Jana Křtitele z roku 1759, silně poškozená socha však byla před dvěma lety z iniciativy Vladimíra Hally renovována a dostala podobu sv. Antonína, patrona milenců, kterou renovátoři odvodili od tradované zkazky o nešťastně zamilované dvojici, která měla skokem ze zmíněné skály ukončit svůj život.
Žďárský Potok je přifařen ke Staré Vsi, a nemá tudíž vlastní chrám. Architektonicky a historicky zajímavé jsou však zdejší lidové stavby, reprezentující dům jesenického typu. Soubor roubených a zděných domků ze 17. až 19. století se dochoval v takové původnosti, že byla v roce 1995 ve Žďárském Potoku vyhlášena vesnická památková zóna.
(Literatura: Bartoš, Jos. a kol. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960. Ostrava 1974; Mezerová, Ľubica. Seznam nemovitých kulturních památek okresu Bruntál, Bruntál 2000; Pinkava, Viktor. Unčovský a Rýmařovský okres, Brno 1922; Šindlářová, Irena - Brinda, Robert. Průvodce po tajemných místech Nízkého Jeseníku, Olomouc 2001; Turek, Adolf. Místopisný rejstřík obcí Severomoravského kraje. Díl II., Opava 1974; Erinnerungen an den Heimatkreis Römerstadt / Altvater, Gie3en 1996)
Podle článku Zdenky Přikrylové (ZN: Stará Ves: Konečná stanice, Rýmařovský horizont 21/2008, Středisko volného času Rýmařov) zpracoval Miloslav Marek.